Silnější pohlaví

„Moje máma je strašně praktická a všechno řeší s chladnou hlavou. Táta vždycky jen řekne: ‚Ať rozhodne máma.‘“ vysvětluje třiadvacetiletá grafička Natalia, majitelka obchůdku s tiskárnou v jihomexickém městečku Tehuantepec.

Natalia pochází z půlmilionového etnika Zapotéků z Tehuantepecké šíje. Zdejší ženy, zvané Tehuány, se už před sto lety proslavily dravou podnikavostí a neodolatelným šarmem. Inspirovaly dobrodruhy i umělce. Slavná malířka Frida Kahlo se do jejich pestrobarevných krojů dokonce oblékala.


Dnešní Tehuány vypadají na první pohled mohutněji než jejich muži. Korpulentní a majestátní, prostě ukázkové vládkyně. Tyhle ženské mají pod palcem mnohem více než jen rodinu. Kontrolují trhy a podnikání. Byznysu se holky učí od mala. Nejen počítat a prodávat, ale hlavně jednání se zákazníky, sebejistotě a pragmatismu. Za racionálnější pohlaví je považují i samotní muži, kteří běžně dělají doma po výplatě stojku.

 

„Ženy tolik nepijí, a proto mají bystřejší hlavu než my muži,“ zdůvodňuje to čtyřicetiletý taxikář Manuel. „Chlap se opije, uvidí jinou ženskou, ztratí hlavu a zmizí. Nedokáže se postarat o peníze tak dobře a zodpovědně jako žena.“

Muslimský matriarchát

Že by ženy mohly mít navrch v islámském světě? To si asi dovede představit jen málokdo z nás. Šestimilionový národ Minangkabau z indonéského ostrova Sumatra však ukazuje, že i to je možné.
Dvacetiletá Angelina si sundá z hlavy černý jilbab (indonéský muslimský šátek) a vezme do ruky zarámovanou fotku. Vdávala se před dvěma lety. „Z lásky,“ jak zdůrazní. Vypráví, že manžel obchoduje s textilem po celé Sumatře a domů jezdí jednou za měsíc.

Poté pyšně ukáže na moderní zařízení novostavby přilepené zezadu na starodávný dům její babičky. „Všechno zaplatil manžel,“ pochlubí se. Patří to však jí. Pokud by se prý z nějakého důvodu rozvedli (což je tady běžné), odejde muž s prázdnýma rukama. Manželka bere vše, včetně dětí.

Angelina bydlí v centru vesničky Rao-Rao na Minangské vysočině. Vesnice se pyšní úžasnou sbírkou dřevěných domů se střechami ve tvaru buvolích rohů. Tato tradiční stavení jsou úzce spjata se zdejším matriarchátem. Ženy je vlastní. Matky v nich trvale žijí se svými dcerami, výhradními dědičkami.

Ačkoli Korán hlásá, že synové dědí dvakrát tolik než dcery, Minangkabauové žádný problém v rozporu mezi svými zvyky a islámem nevidí. Dědická práva dcer jsou v místní kultuře zakořeněna hluboko.
 „Kdybych od rodičů nějaký majetek přijal, byla by to pro mě strašná ostuda. Všichni by mě odsoudili jako vyžírku. Je to stejné jako kdybych okradl svoji sestru,“ vysvětluje Anjelinin starší bratr Arija.
Volná láska pod taktovkou žen.

To padesátitisícové etnikum Mosuo na jihozápadě Číny vyznává v milostném životě jediné kritérium – vášnivou lásku. Volné partnerské vztahy, které iniciují ženy, nazývají trefně – navštěvující manželství.

Dívky s ním mohou začít už ve třinácti letech, kdy dostanou dlouhou sukni a klíč od svého „květinového pokoje“.„Holka projeví svůj zájem stiskem klukovy ruky při taneční zábavě,“ popisuje mosujské námluvy dvacetiletá průvodkyně Sadama.

Muž ji pak začne romanticky dobývat. Když dívka usoudí, že se snažil dost, pozve ho k sobě domů. Ze začátku připomíná navštěvující manželství sex na jednu či více nocí. Časem se může vyvinout v trvalejší vztah. Oba partneři však žijí celý život odděleně, v domech svých matek. Děti patří jen ženám. Od otců se vůbec nic neočekává.
Pětatřicetiletá Šama provozuje rodinný penzion ve vesnici Da Luoshoi u vysokohorského jezera Lugu. Osmiletou dceru má s navštěvujícím manželem ze sousedství.
Zajímá mě, zda by s ním chtěla sdílet domácnost.

„A jako proč?“ podívá se na mě nechápavě. „Když muž a žena žijí spolu, jen se zbytečně dohadují. Jsou pak oba nešťastní a láska je pryč,“ shrnuje svoje přesvědčení o podstatě partnerských problémů.
A když se i tak vášeň vytratí? „Prostě vezmu věci, které si u mě manžel nechal – klobouk, kapesník, či cokoli jiného, a dám to přede dveře. To je pro něj jasné znamení – že dostal kopačky,“ vysvětluje se spikleneckým úsměvem Šama.

Boj za mužskou rovnoprávnost

Ne všichni jsou však s ženskou vládou spokojeni. „Jděte se podívat do nemocnice a uvidíte ten rozdíl. Když se narodí dcera, všichni se smějí a objímají. U syna jen pokrčí rameny – co se dá dělat, je to dárek od Boha,“ tvrdí pětapadesátiletý Keith Pariat, který šéfuje mužskoprávní organizaci Syngkhong Rympei Thymmai.

Diskriminace pokračuje po celý mužův život. Když se ožení, musí se nastěhovat k rodině své ženy. Cítí se opuštěný a méněcenný. „Jako chovný býk s jedinou zodpovědností – plodit děti, nejlépe dcery,“ rozhořčuje se Pariat.

Ocitli jsme se na dalekém severovýchodě indického subkontinentu, v Šillongu, hlavním městě státu Meghálája, kde žije nenápadný kmen Khásí. Drobné Khásíjky na to rozhodně nevypadají, ale vládnou tady pevnou rukou. Děti dostávají příjmení po matkách. A to dokonce ze zákona. Rodinné domy dědí nejmladší dcery.


„Můžeme pracovat, vlastníme majetek, a když zůstaneme bez mužů, nemusíme na ulici žebrat jako jiné indické ženy,“
tvrdí třicetiletá Vicky, která zdědila rodinný dům v  šillongské čtvrti Happy Valley,
Vicky před rokem vyhnala manžela z domu, když zjistila, že jí byl nevěrný. Syna její bývalý nevídá a ani na společný majetek žádný nárok nemá. „Když muž odejde, ztratí samozřejmě všechna tahle práva,“ vysvětluje mladá žena s ledovým klidem.



A že to někomu přijde nespravedlivé? V tom má Vicky jasno. „Pokud mužům přiznáme nárok na děti a na majetek, nastane chaos. A organizace, které za to bojují? Ty už dávno prohráli. Ženy zvítězily!“ téměř křičí.

O autorce

Kateřina Karásková maluje, píše, cestuje a neustále objevuje. Inspirují ji domorodé kultury, silné ženy i problémy rozvojového světa.  Vystudovala práva, pracovala pro řadu humanitárních organizací a ve volnu zkoumala matriarchální společnosti. Společně s přítelem Simonem Birdem napsali a bohatě sami ilustrovali knihu Kde ženy vládnou.

Více o jejích projektech na: www.katerinakaraskova.cz

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Reklama