Být matkou ve čtyřiceti není nic neobvyklého. Očekávání nového potomka je radostnou událostí v každém věku. Ovšem jinak tu „radost“ prožíváme ve čtyřiceti a jinak ve dvaceti. Ať už po stránce fyzické, nebo psychické.

My vám postupně ve třech/čtyřech rozhovorech představíme naši čtenářku Inku, která si svoje třetí dítko nadělila právě ke čtyřicetinám. A protože má doma už dvacetiletou slečnu, může toto „generační“ těhotenství porovnávat. V čem se liší, v čem je podobné a jaké to je být matkou ve dvaceti a ve čtyřiceti?

loznice

První dítě jsi rodila ve dvaceti, pak se ti po dlouhých letech narodilo druhé vytoužené dítě, to ti bylo 34, a teď zcela nečekaně čekáš třetí. To si nadělíš ke čtyřicátinám. Jaké to je být těhotná ve čtyřiceti? A je to „dáreček“ vybraný, nebo je velkým překvapením?
Když se mi v mých 34 letech, po menších zdravotních problémech, narodilo druhé vytoužené dítě, pro manžela první, protože já jsem vdaná podruhé, tak jsme si říkali, že by bylo možná hezké pořídit synkovi ještě bratříčka nebo sestřičku, i když já to brala spíš s rezervou, bude-nebude. Byla jsem šťastná za to, co mám. Ale tak do těch čtyřiceti jsme to nějak podvědomě nechávali otevřené, no a ono se to těsně před tou čtyřicítkou povedlo, a přiznám se, že mě to přece jen zaskočilo.

Ty jsi nebrala antikoncepci?
Spoléhala jsem na plodné a neplodné dny, které nám do té doby vycházely. Ale jak vidno, na ty se spoléhat nedá. (smích)

Říkáš, že jsi byla zaskočena. Příjemně, nebo nepříjemně?
Přiznám se, že první dny a noci jsem nedělala nic jiného než zvažovala všechna pro a proti.  Měla jsem dny, kdy jsem si říkala, že to nezvládnu, ale ne kvůli mému věku, ale spíš ze strachu z budoucnosti. Jaké to bude za deset, patnáct, dvacet let, jaké to bude, až dítěti bude sedmnáct, osmnáct, mně skoro šedesát a manželovi ještě víc. Ale nakonec jsme to vyřešili. Když už to děťátko v tom bříšku je, a hlavně, když mi doktoři řekli, že se nemusím ničeho bát, že jsem zdravá, tak už to neřeším. Na miminko se moc těším a skoro se až stydím za to, že jsem někdy pomyslela na to, že ho nechci.

Už víš, co to bude?
Ano, bude to chlapeček. Akorát se ještě nemůžeme shodnout na jménu. Chceme nějaké hezké, české, ale těch je hodně. Třeba čtenářky poradí (smích).

Doktoři ti řekli, že jsi zdravá, musela jsi ale určitě absolvovat i řadu jiných vyšetření než třeba při prvním těhotenství.
Ano, ale to jsem musela absolvovat už i před pěti lety u prvního chlapečka. Bylo mi 34 a už tehdy mě brali jako starší matku a posílali mě na různá vyšetření, včetně genetických testů. To samé podstupuji i teď, ale co je velmi zajímavé a pro mě i radostné, že teď mi ty genetické testy dopadly daleko lépe než před pěti lety s Jiříčkem, kdy mi museli dělat i odběr plodové vody, protože se jim ty výsledky nějak nezdály. Zato teď je mám prý na jedničku.

A jak se cítíš ty sama? Po psychické stránce už si vyrovnaná, ale co po fyzické? Je jiné být těhotná ve dvaceti a jiné ve čtyřiceti?
To je, ale v tomto je matka příroda spravedlivá. I když je ti o dvacet víc, to tělo najednou napne všechny síly a musíš. Prostě najednou to zvládáš. Já mám navíc ještě průpravu od synka. Tam byla pauza mezi ním a dcerou horší, ale najednou nastartuješ jako závodník. Velice důležitá je psychika. Já jsem se cítila strašně zle v tom prvním trimestru, když jsem byla zprávou o těhotenství zaskočená a pořád zvažovala pro a proti. Jak jsme to rozlouskli, neskutečně se mi ulevilo, teď nastupuji do pátého měsíce a cítím se výborně.
A ještě něco bych chtěla říct. Když jsem čekala první dítě, a ještě víc, to druhé, protože to bylo po dlouhé době vytoužené, tak jsem se pořád snažila vyhledávat nějaké odborné rady v knihách, na internetu, a akorát mě to strašně stresovalo. Ano, jsou tam i kladné věci, ale většina je záporných, co se může stát, co hrozí, co se stalo. Navíc jedno dítě je takové, jiné makové, každá maminka to má jinak... tak já jsem si řekla, že teď se na to ani nepodívám, žádnou knihu neotevřu. Nic nečtu. Když mě píchne v bříšku, hned neletím k internetu, neptám se známých. Řeším to sama se sebou, případně s doktorem. Ale rozhodně se nestresuji.

Připadáš si jako čtyřicetiletá matka stará, nebo tě to naopak omladilo?
No, když jsem sama, jenom já s bříškem, a nejsou kolem mě další dvě děti, tak si připadám velice mladá. (smích)Ne, vážně, myslím si, že spíš mě to omladilo a vůbec nemám čas se zabývat blížící se čtyřicítkou. A víš co, mám v okolí ještě další dvě kamarádky, a ta jedna rodila ve 44 a druhá ve 41 letech, tak asi tu máme nějaké pracovité čápy. (smích)

sdetmi

Nebo dobrý vzduch.
Nebo. Ale stejně nevím, proč se ještě dnes někdo pozastavuje nad čtyřicetiletou maminkou.  A pokud jde o známou osobnost, ještě jsou toho i plné noviny. V zahraničí už to nikoho nepřekvapí, tam je to normální, a já myslím, že už i tady si doktoři pomalu zvykají. Naopak bych řekla, že spíš dvacetiletá maminka je raritou. Dnes už je to prostě věkově vyrovnané.

Myslíš si, že jsi zodpovědnější matka než v těch dvaceti?
To rozhodně, to určitě. To je nesrovnatelné. S tím třetím dítětem se až teď začínám nějak víc vžívat do role opravdové matky. Asi tak. (smích)

Bojíš se porodu?
Bojím se, abych nerodila císařským řezem, když už obě předchozí děti šly normální cestou. Ale pokud to jinak nepůjde, co nadělám. Já ti pak řeknu.

A jaký máš názor na domácí porody?
Tak to ani náhodou! To bych neriskovala ani ve dvaceti. Nemocnice a porodnice nebyly vymyšleny jen tak z nudy. A ať už dřív některé připomínaly spíše márnice, například ta, kde jsem rodila před dvaceti lety (smích) rozhodně se tam maminka cítí víc v bezpečí. Ale to je můj názor, nikomu ho nevnucuji. Ale myslím si, že porodnice jako takové, i přístup personálu k maminkám, prošly velkou změnou k lepšímu. To jsem poznala už u druhého porodu.

Ještě mi řekni, ty už máš genetické testy za sebou, dopadly v pořádku, ale kdyby nedopadly, nechala by sis dítě?
To je těžká otázka, na kterou ti neumím odpovědět, protože ty testy dopadly dobře. Opravdu nevím, moc bych se bála té zodpovědnosti. Já obdivuju a smekám před ženami, které se dokážou postarat o postižené dítě, máme v příbuzenstvu postiženou holčičku a vím, co to dá práce a sebeobětování. Opravdu nevím, na to ti asi neodpovím. Je to tvoje dítě, ale na druhou stranu, mám tady další dvě, které mě potřebují. Nevím. Vymysli si nějakou jednodušší otázku.

brisko.Tak fajn, už tě nebudu trápit. Co bys vzkázala ženám, kterým už takzvaně tikají hodiny a zvažují. Jít do toho, nejít? Dítě, nebo kariéra?
Tak ono je to těžké, někomu radit, jelikož já jsem vdaná už podruhé a předtím jsem otěhotněla brzy. Ale u druhého dítěte, když to nešlo, tak vím, jak mě štvalo, když se pořád všichni vyptávali, kdy už… a proč ještě ne. Neposlouchejte ty ostatní, okolí neví, jestli máte, nebo nemáte problémy. Já se také nikoho neptám, protože nikdy nevíš, co ten člověk doma prožívá. A co se týká rady z hlediska věku, ve čtyřiceti rozhodně není pozdě. Já bych neměnila. Pokud se na to cítíte, jděte do toho. Dítě je zázrak. Ale uvidíme, co vám o tom třetím zázraku řeknu po porodu (smích).

Budeme se těšit. Dávej na sebe pozor a já se zase brzy přijdu zeptat, jak se ti daří.
Přijď. A že zdravím všechny čtenářky, hlavně budoucí maminky. :)


S maminkou Inkou přineseme rozhovor ještě těsně před porodem, po porodu a také, až už bude miminku pár měsíců.
Děkujeme za informace.

Foto: autor

Reklama