Reklama

Počátkem jara letošního roku jsme vás prvně seznámili s maminkou Inkou, která se rozhodla pro dítě ve čtyřiceti. Těhotenské týdeníčky nepsala, tento projekt vznikl až později, ale o svém stavu nás informovala prostřednictvím dvou rozhovorů. Dnes vám nabídneme rozhovor třetí, poslední a zároveň nejradostnější. Miminko už je totiž na světě.

V pořadí druhý rozhovor s Inkou proběhl koncem května. Vlastně na její žádost o radu, kdy zvažovala, zda rodit císařským řezem, nebo normálně, přirozenou cestou. viz. Matkou ve čtyřiceti, II. část.
A jak to nakonec dopadlo?

V tuto dobu už je miminku 11 dní. Je to chlapeček a jmenuje se Patrik. Inko, jak nakonec ten porod proběhl?
Nakonec dobře, přirozenou cestou, i když jsme se už společně s mojí gynekoložkou přikláněly k verzi císařského řezu, protože jak jsem říkala minule, měla jsem ještě díky zážitku z minulého porodu strach, že nebudu mít sílu miminko vytlačit. Asi měsíc před porodem mě pak ale moje gynekoložka odkázala na kontroly přímo v nemocnici, kde mi druhá paní doktorka řekla, že nevidí důvod, proč by to nemělo jít normální cestou, že jsem podle ní ideální rodička, mám krásně nachystané porodní cesty a také miminko má ideální váhu. A tak smířena s císařským řezem jsem se po psychické stránce zase znovu smiřovala s normálním porodem a už jsem to vlastně nechávala osudu. Byla jsem ubezpečena, že pokud by nastaly nějaké komplikace, tak samozřejmě by k císaři došlo.

patricek

Nakonec jsi tedy ráda, že jsi rodila normálně.
Velice, velice ráda. I když jsem rodila za pomoci epidurálu, ale to bylo jen z toho důvodu, že u mě velice rychle nastaly opravdu silné kontrakce, které byly nepřetržité. Neměla jsem mezi nimi vůbec žádné pauzy, a tak mi po dvou hodinách sama paní doktorka nabídla epidurál, abych si alespoň trošku odpočinula. Neměla jsem ani čas zvažovat, jestli ano, nebo ne, a tak jsem přikývla. Díky epidurálu jsem si tak na necelou hodinku, tedy po dobu, co účinkoval, odpočinula, že jsem vlastně ty kontrakce cítila slabší. Pak mně praskla plodová voda a potom už to bylo opravdu rychlé. Patriček byl během půl hodiny na světě.

miminko

poporodu

To bylo opravdu rychlé.
Bylo. Rychle mi nastaly kontrakce, rychle dozněl epidural, pospíšil si i Patriček. Celkově ten porod trval 4 hodiny, což je nádhera. Bála jsem se zbytečně.

Doporučila bys nastávajícím rodičkám epidurál?
Já jsem byla vždycky proti, ale doporučila. Ono také hodně záleží na lidech na sále, já jsem měla velké štěstí na paní doktorku i anestezioložku, které na mě byly hodné a příjemné, uklidňovaly mě, hladily mě a říkaly mi, že jsme v 21. století, a pokud má maminka tak velké a nepřetržité kontrakční bolesti, tak potom už opravdu nemá ani sílu na vytlačení miminka. Já jsem to tak měla právě u toho předchozího porodu. Měla jsem skoro pět hodin bolesti, a to mají některé maminky i víc, Jiříčka jsem potom tlačila skoro dvě hodiny a nemohla jsem ho vytlačit. Prostě už jsem neměla sílu, a toho jsem se bála i před tímto porodem. Ale všichni mi moc pomáhali a díky epidurálu jsem si na chvilku „odpočinula“, a pak to bylo hned.

Dnes máme denní téma: Tatínci u porodu. Ty jsi manžela u porodu měla. Jak se choval a vůbec, pomáhalo ti, že tam byl?
Pomáhalo. Moc. Myslím si, že on se pak k tobě trošku jinak chová i ten personál, když tam vidí toho tatínka. A pak je samozřejmě také dobré, aby ten muž viděl, čím vším si musí žena projít, než přivede na svět miminko. Vím, že když to pak zapíjel s kamarády, tak jim řekl: že by nás měli chlapi na rukou nosit. On mi to tak do očí přímo neřekne, ale těm klukům to prý řekl. A na sále byl krásně dojatý, narození jeho dítěte byl pro něj snad větší zázrak než pro mě. (smích)

sjirkou

rodina

Přestřihl i pupeční šňůru?
Ano, přestříhával ji teď i poprvé. I když si neodpustil poznámku, že to asi neumí, nebo to přestříhává špatně, protože u toho prvního syna je ta pupeční šňůra mezi námi neustále. A tuší, že tomu tak bude i teď.

A bude?
(smích) Asi ano. Ale ono se prý opravdu málokomu podaří úplně přestřihnout pupeční šňůru mezi matkou a synem. (smích)

Něco na tom bude. (smích)
Inko, z prvního manželství máš ještě devatenáctiletou dceru, která má víceméně už svůj život, a teď z druhého čtyřletého chlapečka, který byl doslova vymodlený, protože jsi měla problémy s otěhotněním. Jiříček je na tebe hodně upnutý, jak se teď vyrovnává s tím, že už se o tebe musí dělit i s bratříčkem. Nežárlí?

No, když za mnou přišli do porodnice, tak byl zpočátku trochu zaskočený. Ale když jsem přivezla Patrička domů, tak jako by začal hledat sám sebe. Bratříčka má moc rád, pořád ho hladí a snaží se být starší. Ale ne, že bych mu to říkala já, že musí být samostatný, on sám jako by vycítil tu změnu a snaží se zbavit takových těch doslova miminkovských zvyklostí. Vidím u něj velkou snahu stát se zodpovědnějším. A já když si vezmu Patrička do náruče a říkám mu, jak ho miluji, tak to nikdy nezapomenu říct ani Jiříčkovi. Je to náročné, věnovat se stejně i tomu staršímu, aby věděl, že z mé strany se vůči němu nic nezměnilo, ale jde to.

sjirickem

A jak to zvládáš celkově? Čtyřicítka je sice krásný věk, ale přece jen už je žena unavenější, chce mít svůj klid.
Víš co, já mám opravdu velké štěstí, protože s Patričkem není vůbec žádná práce. On jenom spí a jí, kolikrát jsem až ráda, že vůbec zapláče a dá o sobě vědět. Spíš jsem víc unavená z toho staršího, jak se mu snažím v každé volné chvilce věnovat. A co se týká únavy jako věkové, všechno má svoje pro a proti. Ano, třeba v těch dvaceti, kdy jsem měla Nikču, člověk vydrží víc, ale po psychické stránce je to nesrovnatelné. Jsem teď klidnější, vyrovnanější, všechno si umím lépe zorganizovat, nepanikařím. Je fakt, že i manžel mi hodně pomáhá, ale i tak se nijak vyčerpaně necítím. Možná je to i tím, že nás už po dvou dnech „vykopli“ z porodnice (smích), takže se na ty nohy musíš postavit a nad únavou nepřemýšlíš.

Jako čtyřicetiletá maminka se tedy cítíš lépe než dvacetiletá?
Určitě. Jsem klidnější, zralejší. Určitě jsem lepší matkou teď než ve dvaceti. Tím se ale nechci dotknout žádných dvacetiletých maminek, to ne. Mluvím za sebe, jak já sama to cítím.

maminka

Na poslední přichystanou otázku, zda manžel pomáhá, jsi mi vlastně už odpověděla, takže já tě už nebudu zdržovat, děkuji za krátké interwiev a my si prohlédneme zbytek krásných fotografií.
Já také děkuji a pozdravuji všechny současné i budoucí maminky. A chtěla bych jim vzkázat, že nikdy není pozdě, a dokud máte malé děti, tak nestárnete. Ony vám to nedovolí. :)

sjirickemdva

pp

vpostylce

vsedacce

foto: autor

Související článek: