„Doslova na mě křičela, jestli jsem se nezbláznila, udělat z ní bábu takhle brzo. Jak prý bude vypadat, když ji tak někdo bude na veřejnosti oslovovat. Že je pořád ještě mladá ženská, která by měla řešit úplně jiné věci než vnoučata. Vůbec v té chvíli nemyslela na mě, moje pocity. Vždyť to mělo změnit život hlavně mně!“ vzpomíná s výčitkou v hlase Andrea. Na druhou stranu prý ale podobnou reakci očekávat tak trochu mohla.

„Má matka je doslova posedlá svým vzhledem. Řekla bych, že od chvíle, kdy od nás odešel můj otec, což už je patnáct let. Možná to ale bylo tehdy naopak, možná už v té době byla nesnesitelná. Kdo ví, s tátou jsme se od té doby neviděli. Ale zpět. Do toho, aby vypadala mladě, vráží všechny své peníze. Pamatuji si, jak šílela, když se objevily první vrásky nebo šedé vlasy. Neustále si nechává dělat nějaké úpravy, na botox má snad už předplatné,“ kroutí hlavou její dcera.

Ačkoli to nakonec vypadalo, že se Andreina matka s příchodem vnučky smířila, opak byl pravdou. Zakázala, aby ji kdokoli oslovoval babi, včetně mé dcery, až se naučí mluvit. Ne, to opravdu není vtip ani zlý sen, jak by se mohlo zdát. Myslela a myslí to smrtelně vážně. Nadiktovala nám, že ji máme před její vnučkou oslovovat výhradně jménem. A tak je pro naši malou dceru prostě „teta“ Simona,“ svěřuje se Andrea, která ale nemá sílu proti matčinu rozhodnutí bojovat.

„Kdybych ji někdy oslovila babičko, riskovala bych její psychické zhroucení. Vážně, beze srandy. Myslím si, že se už nadobro zbláznila. Jenže poslat ji k psychiatrovi, to si přece jen nedovolím. Stejně by tam nešla, za cvoky považuje nás. Pro mě za mě, ať se třeba staví na hlavu. Jen fakt netuším, jak budu za pár let vysvětlovat dceři, proč nemá babičku, když ji vlastně má,“ krčí rameny mladá maminka.

Čtěte také:

Uložit

Reklama