Reklama


Hezký den všem ženám-in,
musím reagovat na dnešní téma a napsat mou zkušenost se zlobením.
Kauzu zlobivých dětí v televizi jsem bohužel neviděla, ale příspěvek od Jitky mě oslovil. Píše o sousedce, podle které prý nezvládá výchovu své dcery. Zvládá. Dle mého názoru lépe než ona sousedka. Připomněla mi mé dětství.
Byla jsem živé děcko a moje matka ode mě vyžadovala naprostou poslušnost. Když jsem něco provedla, následoval výprask. A nezůstalo jen u plácnutí přes zadek. Kolikrát mi po výprasku dávala obklady, jak jsem byla zrychtovaná. Bála jsem se v její přítomnosti cokoli udělat, protože to bylo vždycky špatně. Neměla jsem svůj názor. Třeba když mi šla koupit boty, vybrala je ona, řekla, proč jsou tyto nejlepší, a pak se zeptala, jaké si vyberu. Samozřejmě jsem řekla ty, co vybrala ona, i když se mi líbily jiné. Raději jsem chodila do školy, jezdila na tábory apod. Když jsem vybírala střední školu, bylo to poprvé, co mě nechala opravdu rozhodnout, asi proto, že jsem to chtěla dělat od první třídy. Ani mi nevadilo, že budu muset na internát. Těšila jsem se.
Takže u nás výchova probíhá trochu jinak, netrápí mne, když přijdou z venku špinaví, protože máme pračku. Probíhá to u nás podobně jako u Jitky, počítání se nám také osvědčilo.
Závěrem snad jen vzkaz maminkám, buďte na své děti přísné, ale s láskou, ať na své dětství vzpomínají rády. Ne tak jako já.
edith1975


Milá edith1975,
naštěstí jste si z modelu vaší maminky nevzala příklad a svoje děti vychováváte úplně jinak.