Aspoň to říkávala maminka. A protože maminka má vždycky pravdu (aspoň když je člověku šest a zrovna nastupuje do školy), vzala jsem toto tvrzení za své a zařídila se podle něho. Už v první třídě jsem dostala svou první dvojku z počtů (tehdy se říkalo „matematika“ až od druhého stupně) a hluboké přesvědčení, že „na matiku jsem prostě blbá“, mě věrně doprovázelo až k maturitě. Fakt, že jsem se v každém časopise vrhala na zebry, rébusy a hlavolamy, s tím neměl co do činění. To přece není žádná matika, ale zábava. No ne?

Přesto jsem k tomuto předmětu nikdy nepociťovala vyložený odpor. Svou zásluhu na tom určitě měla i naše matikářka na gymnáziu, hubená, klukovsky ostříhaná profesorka nadaná suchým anglickým humorem a smyslem pro spravedlnost. Na rozdíl od většiny svých kolegů netrpěla komplexem nenahraditelnosti svého oboru a nežila v přesvědčení, že bez perfektní znalosti logaritmů nemáme v praktickém životě ani tu nejmenší šanci. Velmi rychle zjistila hranice mých možností, a když jsem začala vydávat školní časopis (a skoro celý ho stačila popsat sama), pochopila, že moje cesta povede jinudy a že nemá smysl snažit se ze mě vydolovat nového Eulera nebo Fermata. Nechala mě žít, a když jsem se jen trochu zasnažila, dávala mi stabilní slušnou trojku.

 

Ano, přiznávám bez mučení, i když maminka by to určitě nepochopila: V matematice opravdu je něco krásného. Je to čistý, přesný svět rozumu, proti kterému se společenské vědy opravdu mohou zdát rozplizlé a ukecané. Ta radost, když člověk dospěje ke správnému výsledku! Kolik je oborů, které jsou jako nikdy nekončící proud a k výsledku se v nich nedohrabete nikdy – a i kdyby, rozhodně si nemůžete být jistí, že je správný, že platí pro všechny nebo že bude platit ještě za týden.

Matematik by mi asi řekl, že ani poznatky té jeho vědy nejsou absolutní, že se mohou měnit a revidovat. To už se ale naštěstí odehrává v úrovních, kam normální smrtelník nedosáhne. Naštěstí!

Velice dobře si vzpomínám na den, kdy nás naše skvělá paní profesorka seznámila s existencí výmyslu zvaného „imaginární číslo i“. Abyste rozuměli: Každé malé dítě ví, že druhá mocnina nemůže mít zápornou hodnotu. Prostě to tak je a tento zákon je hojně využíván při řešení rovnic. Některé rovnice prý ale kvůli tomu řešení nemají. No a tak páni matematici prostě vymysleli fungl nové číslo, které má podle nich výjimku: i2 = -1. No chápete to? Já tedy ne a hrozně mě to tenkrát v tom třeťáku pobouřilo. To bych si taky mohla vymyslet nové číslo, když mi rovnice nevychází, a zrovna by se mi hodilo do krámu! Nazvala bych ho třeba číslo E. Imaginární číslo i zasadilo těžkou ránu mé bezmezné víře ve spolehlivost matematiky. Krátce nato jsem začala vydávat ten časopis, zamilovala se do češtináře… a kolo osudu se zas o kousek pootočilo.

Když jsem se po roce stráveném studiem češtiny a francouzštiny přišla do své staré „boudy“ podívat, potkala jsem paní profesorku na chodbě. Vlídně se mnou porozprávěla, poptala se, jak se mám a jak jde škola, a na závěr se ještě jednou spokojeně ujistila: „Ale s matematikou už nemáte nic společného, že ne?!!“ O čemž jsem ji k úlevě nás obou ubezpečila.

A jaké počtářky jste vy, ženy-in?

 

Myslíte si, že matematika „není pro holky“?

Dokážete si spočítat daně nebo DPH?

Baví vás luštit početní hříčky a rébusy?

Patřila matika k vašim oblíbeným předmětům, nebo spíš k nočním můrám?

Kdy jste se v životě nejhůř „přepočítala“?

Napište mi o tom na redakce@zena-in.cz, já to sečtu a autorce nejlepšího výsledku pošlu dárek. Můžete posílat i zajímavé příklady pro ostatní!
Reklama