Reklama

clothes

Kdo má doma náctileté/tá stvoření, už možná tuší, o čem bude řeč. Říká se, že je lepší je živit než šatit, ale s tím bych polemizovala.

Teď se možná vzedme vlna protestů matek „pubošů“ mužského pohlaví a zcela jistě mě zavalí sprškou nářků, že jejich ratolest může klidně chodit rok ve stejných hadrech, jen když bude plná lednice. Nemohu soudit, neboť mé zkušenosti jsou zkušenostmi matky dvou dospívajících dcer, dvojčat. Nepopírám, že je také nehoní mlsná, ale touha líbit se začala být silnější než vlčí hlad. A to něco stojí.

Dávno tomu, kdy jsem jim kupovala oblečení dle vlastního výběru. Jak rostly, začaly se naše názory na to, co je hezké, diametrálně lišit a bylo to čím dál riskantnější. Když jsem něco objevila a vítězoslavně přinesla domů, zchladily mé nadšení otázkou: „To sis koupila pro sebe?“ V překladu to znamenalo: „Nechceš náhodou, abychom to nosily?!“

clothesVzdala jsem to. Přestala jsem jim kupovat oblečení jako překvápko. Výjimku tvoří kousky, které bych v případě nezájmu mohla sama nosit. A v tom je právě zakopaný pes. Máme sice výhodu podobných postav, ale jak se to vezme.

Někdy se ráno hrnu do skříně, pro určitou věc a ona tam není. Záhadně zmizela, vysublimovala, vyšuměla, zkrátka je fuč.
Proběhne kontrolní otázka směrem k dcerám, ale žádná z nich samozřejmě o ničem neví. Za pár dní se stejně záhadným způsobem objeví v koši se špinavým prádlem. Aha, tak najednou už není můj vkus tak nemožný, trapně konzervativní a staromódní. To mi docela lichotí a nedělám z toho vědu. Navíc tyhle „výpůjčky“ probíhají v naprosté tichosti a většinou na ně ani nepřijdu.

Horší průběh mívají vzájemné „výměny“ šatstva mezi dcerami. A to jsou pak i výměny slovní nepublikovatelné:

„Tys mi zase šlohla to nový tričko!“
„A kdo furt tahá moji bundu?“
„Když už mi něco zasmradíš, tak to aspoň vyper! Minule jsem si koupila troje krátký ponožky a nemám ani jedny, to asi mají nožičky, co?“
„Někam sis je zabordelila a svádíš to na mě! Mamííí!“

Raději za sebou zavřu dveře a s něčím se vám svěřím. I já jim občas kradu. Ale na svoji obhajobu musím říct, že tím vlastně provádím užitečnou recyklaci, neboť jsou to věci, které už mé malé roztomilé dcery dávno nenosí.

Jak je to u vás doma, milé ženy-in? Máte podobné zkušenosti? Krade vám někdo oblečení? Kradete ho vy někomu? Myslíte, že je výhoda, když má dcera s matkou podobnou postavu, nebo je to spíš k zlosti?