Reklama

Vydat se k lékaři je pro někoho nadlidský výkon, nohy mu svazuje strach. Někdy natolik, že hazarduje s vlastním zdravím. Nejen na to, co za takovými obavami vězí a jak se jich zbavit, mi odpověděl psycholog a psychoterapeut  Mgr. Dalibor Špok, Ph.D.

Z čeho pramení strach z lékařů? Je to vždy kvůli nějakému špatnému zážitku, například v dětství?
Kvůli špatnému zážitku z dětství to jistě může být. Daleko spíše bych však jako příčinu viděl jednak obecný strach z autorit a jednak strach z celého vyšetření nebo zákroku.

Trochu si to rozeberme. Mnoho lidí má strach z kontaktu s někým, koho vnímají jako autoritu. Za to je většinou odpovědná jejich výchova v dětství. V dospělosti pak autoritu vnímají jako někoho, kdo může ohrozit jejich sebevědomí nebo kdo má nad nimi moc, které se nemohou bránit. Lékař je typická autorita, posilovaná navíc různými historickými a kulturními stereotypy.

Nejpodstatnější je ale podle mě strach z celé situace jako takové, kterou pak nesprávně označíme jako „strach z lékaře“. Musíme si uvědomit, kolik faktorů zde hraje roli. Jedná se o naše zdraví a naše tělo, tedy něco velmi osobního (kde může hrát roli stud, ostych, strach z narušení intimity). Je zde přítomen strach z nemoci, z neúspěchu operace nebo z toho, „na co se přijde“.

Tento strach pak mnozí lidé posilují čtením internetových článků a babských rad, nekonečnými diskuzemi na fórech o zdraví, kde jsou nejaktivnější skupinou právě lidé s psychickými problémy v oblasti vlastního zdraví. A pokud je člověk trochu sugestibilní a obává se o své zdraví, pak všem těmto příběhům o tom, co hrozného komu lékaři udělali a jak je medicína neschopná, uvěří. To samozřejmě strach z vyšetření nebo návštěvy nemocnice nesníží.

pacient

Zdroj fotografií: www.shutterstock.com

A co snaha o diagnostiku na základě internetových článků?
Ta je minimálně stejně nebezpečná. Psychologie nám ukazuje, že v takové situaci máme tendenci vnímat každý symptom tak, že „na nás sedí“. Právě proto lidé tvrdí, jak přesně je vystihují předpovědi horoskopu. Výzkumy ukazují, že i náhodně vylosované věty budeme vnímat jako ty, které nás „výborně popisují“.

I pokud čteme kvalitní článek nebo soupis symptomů, nejsme schopni odhadnout jejich závažnost. Pouze lékař z vlastní praxe ví, o jaké míře symptomů se zde mluví, co je markantní ukazatel, co je banalita a podobně. To opět může zvýšit strach z nemoci (o které jsem přesvědčen - třeba zbytečně - že ji mám) a obavu navštívit lékaře, aby se nepotvrdila.

Kdo především je takovým strachem o zdraví následkem hledání informací na internetu ohrožen?
Myslím, že každý, kdo nechápe podstatu internetu - tedy že přítomnost informace v žádném případě nezaručuje její kvalitu.

Z psychologického hlediska jsou zajímavou skupinou mladé ženy s velmi vyhraněnou pozicí ke zdravotnictví (jen nadhoďme témata jako očkování či porodnice a už se spustí lavina historek a názorů...). Některé maminky brouzdáním na internetu a čtením amerických bestsellerů dosáhly přesvědčení, že o zdraví svém a svých dětí ví více než lékaři. V kombinaci s jejich vlastním nedostatečným vzděláním v oblasti vědy nebo medicíny se jejich pozice často přelévá do strachu nebo odporu ke zdravotnímu systému.

Chápu, jak je tento postoj podpořen tím, že se setkají s nepochopením, přepracovaným lékařem apod. Ale ruku na srdce - jak moc jsou tato nedorozumění pouze věcí přepracovanosti lékaře, a do jaké míry jsou spíše důsledkem přílišné rozpínavosti jejich ega, které se vždy musí cítit v centru pozornosti ostatních, vždy vyžaduje péči na úrovni pětihvězdičkového hotelu, nikdy nedokáže skousnout křivý pohled, nebo jízlivou poznámku?

Nechci zde omlouvat zdravotní systém nebo chování zdravotnického personálu. Ale jedná se zde o určitou přiměřenost a vlastní kultivovanost - zda chápu, že s neurvalými lidmi se mohu setkat všude. A že právě moje vnitřní odpověď na tyto situace rozhoduje, zda si tímto setkáním uškodím, nebo ne. A zda chápu, že pokud jsem již předem nastaven tak, že vše chci kritizovat a že mi každý chce ublížit - je jasné, jaké reakce (ve zdravotnickém personálu i obecně v okolí) vyvolám.

Kontakt s takto nastavenými lidmi, sdílení paranoidních a ublížených nálad na internetu i v osobních rozhovorech jsou podle mého názoru významným faktorem strachu z lékařů v dnešní době.

Lze se takového strachu zbavit?
Určitě ano. Nejprve musíme vědět, o kterou z uvedených kategorií se jedná. Je to strach následkem minulých nebo dětských nepříjemných zážitků, nebo obava z autorit, je to strach z toho, na co se přijde, nebo obava z bolesti? Anebo se jedná spíše o mé nastavení, posílené čtením hrůzostrašných historek z internetových fór? V tomto druhém případě je rada nejsnazší: vypněte internet a uvědomte si, že hltání dalších článků a symptomů váš strach obvykle jen zvýší, nikdy nesníží. S kamarádkou se bavte o něčem jiném než o nemocech. Koneckonců ještě na začátku dvacátého století příručky společenského bontonu považovaly rozhovory o vlastních chorobách za mimořádně nevhodné. Zdravé jádro taková pozice má.

V prvním případě je pomoc složitější. Jedná-li se o nepříjemné zážitky, je dobré si je uvědomit a příliš je nevytěsňovat. Totéž provést i s vlastními obavami: nevytlačovat je násilím, ale zároveň je ani neživit dalšími myšlenkami. Nejlepší je prostě zastavit neustálé opakování našich myšlenek (stejně už na nic lepšího nepřijdeme) a prostě se soustředit na přítomnost: třeba na svou obavu (kde ji cítím? Jak ten pocit vypadá?), nebo na vjemy okolo, či přiklonit myšlenky k jiné oblasti.

Pokud se obáváme, máme se tedy soustředit na tyto obavy ještě více?
Ano i ne. Je velký rozdíl mezi přikloněním pozornosti k negativnímu pocitu (plné soustředění se pouze na pocit obavy) a mezi přiživováním tohoto pocitu tím, že v hlavě vířím další a další myšlenky. Myšlenka a pocit není totéž.

Setrvat u pocitu je v pořádku - setrvám pozorností u samotného nepříjemného pocitu (nikoli myšlenky), často se po chvíli rozplyne nebo zjistím, že je sice nepříjemný, ale „dá se to vydržet“, což v důsledku znamená, že není tak hrozný. Ale omílání myšlenek (komentářů, fantazií, scénářů) je základní past naší mysli a hlavní příčina obav. Vždy znovu a znovu se musím kontrolovat, zda nejsem uprostřed podobného neplodného řetězce myšlení. A pokud ano, prostě jej opustit, nepromýšlet myšlenku, nechat ji být... ona odezní. A zabývat se něčím jiným.

A to doslova: není-li v našich životech nic více, než naše tělo (bolest, nemoc) a my nemáme nic, čím hodnotně trávit čas, nesmíme se divit, že jsou naše obavy ještě horší. Vlastní obavy jsou totiž tím jediným, co máme k dispozici. Najděme si nějaké jiné, užitečné zájmy, díky kterým můžeme jinak vyplnit čas a prostor (včetně prostoru mentálního) a překonávat jiné obtíže - užitečná práce, pomoc cizímu člověku, zajímavá aktivita. Pokud by tuto prostou radu vyslyšeli nejen někteří senioři či maminky na mateřských, pro které jsou „obavy o...“ hlavní náplní jejich životů, věřím, že by to zvedlo zdravotní stav naší populace i spokojenost jejich ratolestí o desítky procent.

Kdy je na místě odborná pomoc? A jak taková odborná pomoc probíhá?
Odborná pomoc je na místě vždy, když sebepomoc dlouhodobě nepomáhá a daný problém začíná podstatně ovlivňovat kvalitu našich životů. Psychoterapie probíhá specificky u každého klienta - právě v závislosti na typu strachu, který má. Zcela jinak pracujeme s někým, kdo má neracionální strach z lékařů následkem předchozí zkušenosti, jinak s někým, kdo má úzkostnou poruchu, která se přelije také na obavu o jeho vlastní zdraví, a úplně jinak třeba s klientem, který setkání s lékařem vnímá jako ohrožení vlastního sebevědomí, nebo není schopen vydržet emoční nepohodu. Pracujeme tedy různě, ale vždy se dá nějak pomoci.

Pokud máme ve svém okolí člověka, který odmítá jít k lékaři na vyšetření, protože má strach, že lékaři něco objeví, jak jej přesvědčit?
To je samozřejmě velmi obtížné. Nejspíše bych se nesnažil takového člověka nějak zásadně přesvědčovat, ale spíše postupovat po malých krocích. Popovídat si s ním o starostech a obavách, které má. Jindy se zeptat, zda se už na daný termín objednal. Pokud se bojí konkrétního lékaře, pomohl bych mu najít jiné odborníky, na které se může obrátit. Bude-li souhlasit, objednal bych jej telefonicky (vždy však s jeho výslovným svolením). Pak ho mohu případně k lékaři doprovodit, počkat na něj v čekárně a společně pak návštěvu oslavit dobrým zákuskem nebo jedním pivečkem. Rozmělnil bych celý proces do drobných kroků a soustředil bych se na jejich samostatné zvládnutí. Jedná se nám totiž zřejmě především o to, aby dané vyšetření podstoupil, než abychom na něj zkoušeli domácí psychoterapii.

spokKdo je Mgr. Dalibor Špok, Ph.D.

Psycholog a publicista. Mimo jiné poskytuje individuální psychologické poradenství v oblasti osobní změny, psychických problémů, hledání vlastního povolání a seberealizace. Je zakladatelem webu o kariérním poradenství EtLabora. Zabývá se problematikou nadaných dospělých. Sleduje a komentuje společenské a politické dění. Více na www.daliborspok.cz.

Čtěte také: