Je zvláštní, kolik lidí miluje zvířátka. A přírodu! Je to kolikrát taková láska, že se až jeden diví. Pak je tu také spousta takových, kteří by neublížili ani mouše, natož nějakému jinému božímu tvorovi.

O to víc mne udivuje, jak se ta láska někdy projevuje. Zrovna nedávno jsem šel do lesa a zjistil jsem, že mnoho lidí miluje zvířátka tak třeskutě, že jim do lesa nosí dárky. Byl bych myslel, že jde o dobu dávno minulou, vzpomínám si, jak se do tohoto problému tepalo v letech osmdesátých… Ale není tomu tak. Problém stále trvá.

V lese si zvířátka mohou vyrobit prolézačky a houpačky ze starých pneumatik, mohou si dokonce udělat mejdan s kyselinou ze staré autobaterie. Ano, to mne zarazilo asi nejvíc, nechápu, proč v dnešní době někdo tyhle věci vyhazuje do lesa, když přece existují sběrné stanice, které přece nemohou být dál než blízké polesí.

Pak jsou tu plechovky. Je jich tolik a tolika různých velikostí, že si mohou srnci sestavit slušnou bicí soupravu a zbude jim i dost na vibrafon. Ze všech těch igelitových pytlíků by si klidně mohli postavit obrovský stan, do kterého by se vešla všechna zvířata z lesa a mohla si tak udělat vlastní festival (pokud by ovšem dali pozor na ježky, kteří by jim ty igelitové pytle mohli rozpíchat).

Šikovná banda zvířat by si z lesa mohla udělat poměrně slušně zařízenou domácnost. Já našel televizi, našel jsem staré kolo (to jediné bylo staré, jinak všechno byly poměrně nové a čerstvé modely).

Kde se v lidech pořád bere ta láska ke všemu božímu kolem nás? Zjišťuji, že zvířátka asi nenávidím, protože v lese nechám tak maximálně ohryzek, který ještě zahrabu pod zem, aby někdo nemohl říct, že jsem větší čuně než pašíci pobíhající černou nocí od kaliště ke kališti. Zkrátka a dobře to nechápu. Musíme být horší než zvířata, když si tu hrajeme na pány tvorstva?

Reklama