Máte doma uplakánka?

Máte doma uplakánka?

To, že děti pláčou a dělají to často, bereme jako nutné zlo. Jsou mezi nimi ale značné rozdíly. Jednoo se rozpláče při špatném pohledu, jiné si nechá líbit ledacos a pláče, až když je opravdu důvod.

Pokud máte doma uplakánka, věřím, že to není jednoduché soužití a že člověk musí mít pevné nervy. Jenže podle odborníků se s tím nedá nic moc dělat. Přecitlivělost má dítě už ve své nervové a duševní výbavě a my můžeme jen doufat, že z toho, jak se obvykle stává, vyroste.

Pokud jste měli sklony k neustálému pláči vy, počítejte s tím, že to nemine ani vaše dítě. Genetika je mrcha.

A jak na něj?

Určitě chápete, že jednoduchý recept neexistuje. Nemůžete dítě chránit před podněty, které ho hned rozpláčou, izolovat ho není řešení. Ránu, kterou by pak se střetem s realitou dostalo, by jeho nervový systém zcela jistě nezvládl.

Opačný přístup, kdy bychom dítěti přichystali tvrdou školu s nadějí, že čím více se bude setkávat z takovými podněty, tím rychleji a lépe jim bude odolávat, nefunguje.

U citlivých dětí je nutné postupovat taktně a citlivě. Dítě musí vědět, že mu rozumíme, že ho chápeme a že jsme tu proto, abychom mu v těžkých situacích pomohli. Utěšovat ho není řešení.

Měli bychom se snažit, aby nebralo některé věci jako tragédii, ale jako věc, co se stává, se kterou se lze smířit. Pokud nám umře křeček, určitě mu nestrojíme obřad k tomu, abychom ho zahrabali na zahradě. Dítěti vysvětlíme, že takové věci se stávají, že je nám to také líto, ale zkusíme dítě spíše nějak zabavit než společně truchlit nad miláčkem, který byl pět let naším členem rodiny.

Většina dětí z toho vyroste. Jakási citlivost v člověku ale i nadále zůstane, ale později má spíše pozitivní charakter. Bývají to velice svědomití lidé se smyslem pro spravedlnost a soucit.

A co by čtenářkám Ženy-in poradila psycholožka Vlasta Rezková?

U předškolních dětí je pláč a zvýšená citlivost přirozeným projevem. Rodiče mají mnohdy zbytečné obavy, že je to tak špatně, že jejich dítě je příliš citlivé a ještě v pěti letech často pláče. Jde jen o vyjádření jeho emocí, o nic jiného, rodiče by se s tím neměli tolik trápit. Ptát se dítěte, proč pláče, když jasně vidíme, že neexistuje z našeho dospělého pohledu v tu chvíli důvod, to nemá smysl. Odpovědi bychom se stejně nedočkali.

Důležité je hlídat si, zda je klidný a vyrovnaný člověk sám. Pokud to tak není, je úzkost dětí často jen odrazem úzkosti rodičů. Děti nervozitu vnímají a přenáší se i na ně.

Vyplatí se dítěti jeho stav pojmenovat, jde o tzv. vcítění se: „Vidím na tobě, že tě to hodně mrzí…“ Tím mu dáme najevo, že jeho trápení rozumíme, že ho vnímáme.

Máte nějakou zkušenost s přecitlivělými dětmi? Byli jste vy tím uplakánkem, co plakal, kdy si vzpomněl. Byly takové vaše děti?