Moje sestra se už jako dítě v noci mnohdy pěkně proběhla. Naštěstí se pohybovala jen po bytě a nedrápala se po římsách. Dlužno podotknout, že by to naštěstí nebyl takový průšvih, protože jsme bydleli v přízemí. I kdyby se vydala na toulky kolem okapů a hromosvodů a smekla se jí noha, nestalo by snad nic víc, než že by měla ráno bouli.

Často jsem ji v noci pozorovala, jak se zvedla z postele, uchopila cíp peřiny a vláčejíc ji za sebou pochodovala po bytě sem a tam. Při tom si prozpěvovala nebo něco povídala. Pak se otočila, chvilku počkala, načež sebou řízla právě tam, kde se zatavila, a v klidu dospala. Ráno koukala jako sula mula, kde to zase spala.

Nejednou jsme ji ráno našli ve vaně, ve skříni, v pelechu u psa podobně. Tahle záliba jí zůstala dodnes. Její manžel Míla má dokonce soukromou statistiku konců jejích výletů. Dokud jsme neměli malého, končila Eva zpravidla u dveří na záchod. Teď ji, v sedmi případech z deseti, najdu smotanou u postýlky jednoho z našich dětí,“ říkají jeho čísla.

Bacha, dráty!

Můj bývalý manžel uvedl tuhle noční kratochvíli v dokonalost, když jí přidal trochu dramatičnosti. Několikrát za měsíc se v noci prudce vymrštil, plavmo(no, plavmo – má 130 kg a dva metry) přeskočil z postele do křesla, jal se krýt hlavu a volal: „Bacha, dráty! Už to padá!!“ Musím říct, že poprvé jsem z toho měla šok a kryla se taky akčním skokem z gauče. Později jsem si zvykla a jeho noční thriller komentovala většinou slovy: „Jo jo, jasně, jen se krej pořádně, ale neřvi,“ což neslyšel, neb spal. Možná byl v minulém životě elektrikář, partyzán nebo převaděč. :)

U svých dětí jsem si zvykla

Paní Kamila má tři děti a každé z nich si podobnými jevy prošlo nebo prochází.
„U nejstarší dcery jsem tohle noční chování pozorovala zhruba kolem třetího roku, když během noci lezla po zemi. Mladší dcera ze spánku srdceryvně plakala a nejmladší syn je v tomto podobný. Celý se třese, pláče, a přitom spí. Povětšinou se uklidní, když ho přivinu k sobě. Je mu deset let. Ráno si na své noční dobrodružství nevzpomíná,“ uvádí maminka a dodává: „V rodině podobný případ znám z vyprávění. Trpěl tím můj dědeček, který ovšem i chodil mimo dům a jeho forma byla velice náročná pro něho i okolí. Častokrát byl nalezen nebo se probudil i hodně daleko od svého domu.“

Může za to Měsíc?

A jsme zase u něj. Měsíc je záhadný souputník a o jeho síle jsme už toho hodně napsali. Je zřejmě na vině i u našich milých náměsíčníků. Psycholožka Katka Stehlíková z pražského pracoviště pro nervové poruchy, autorka několika publikací na toto téma, nám k tomu řekla:

 

Náměsíčnictví (somnambulismus) je stav narušeného vědomí.

Kombinují se zde prvky spánku a bdělosti. Touto anomálií trpí zhruba10–30 % dětí a 1–7 % dospělých. Postižený má bezvýrazný, strnulý obličej a nereaguje na okolí. Na epizodu si postižený ráno nepamatuje. Stav se obvykle objevuje v první třetině noci. Dosud se nepodařilo prokázat přímou souvislost mezi úplňkem a špatným spánkem. Specialisté na poruchy spánku tvrdí, že během úplňku je výskyt těchto problémů zhruba stejně častý jako v jiných dnech.

K formě somnambulismu patří rovněž jev nazvaný noční děsy, kde byl rovněž prokázán vztah mezi měsíčním světlem, dopadajícím na snícího, a záchvatem, i když ne ve všech případech. Tady se postižený posadí nebo vstane s intenzivním křikem. Často se rozběhne ke dveřím, aby uniknul, ale zřídka opustí pokoj. Po probuzení je chvíli zmatený a na epizodu si nepamatuje. Pokud se porucha vyskytne poprvé v dospělém věku, bývá to mezi 20. a 30. rokem věku a má potom chronický průběh. Stoprocentní léčba prozatím prakticky neexistuje. Lze tyto stavy zmírnit, když snící v noci není vystaven přímému měsíčnímu záření. Ani tady ale není výsledek stoprocentní. Některé formy této poruchy s pubertou odezní. Jiní s ní žijí celý život. Dědí se pouze náklonnost či procento pravděpodobnosti.

Někdy má náměsíčník kliku, že má kamarády. I když, ti si také přijdou díky němu na kus legrace.

Máte ve svém okolí podobně„obdařeného“ člověka? Trápí tato porucha spánku vaše dítě? Nebo vás?

Reklama