Reklama


 „Můžu dneska spinkat s vámi?“ Mezi dveřmi stojí malý andílek s očima jako tenisáky a z ruky mu smutně visí umolousaný méďa. Z nešťastného výrazu drobné tvářičky se i žula stává řídkým rosolem. Vy jste měli v tuto hodinu v této posteli v plánu dělat něco zcela jiného než mít v břiše vražené špičaté kolínko a hladit drobné prstýnky ve vlasech. Té ruce, která se záhy ovine kolem vašeho krku, také mělo být poněkud víc než čtyři roky.

 

Kdybyste odpověděli: „Ne jdi si lehnout do své postýlky,“ zařadili byste se patrně mezi nejhorší ukrutníky na světě. Odeslat tu nevinnost samu zpět do útrob potemnělého dětského pokoje, kde kopací míč právě věrně simuluje hlavu bubáka a kde je tmavší tma než u vás, by bylo nelidské.

„No tak pojď, ty otravo,“ řeknete automaticky. Stejně automaticky se odvrací i partner a se slovy „Tááákže dobrou!“ vyklízí pole vítězné náruči.

 

Byla jsem v dětství svým rodičům stejnou antikoncepcí, jakou byly moje dcery mně.

 

 

Jenže co je vlastně výchovnější? Být nesmlouvaví a trvat na tom, co je dané? Je správné být autoritou, která má respekt, stojí si za svým a je nemanipulovatelná? Nebo být milující ochranou, která je připravená pomoci vždycky, když zvítězí strach, pocit osamělosti a potřeba bezpečí? Přitulit, nebo vychovávat?

 

Nebo vychovávat přitulením?

 

 

 

 

Je správné brát děti do postele?

 

PhDr. Karel Humhal, klinický psycholog 
 

Dítě v tomto období ještě neumí být ohleduplné. Prostě svět a zejména některý z rodičů, nejspíš matka, je tu pro dítě, a nikdo jiný „nemá nárok“. Toto období brzy pomine a z pohledu zralých rodičů velmi rychle přijde doba, kdy si dítě ani nevzpomene, že jediná bytost, se kterou se dobře usínalo, byl(a) maminka a nebo tatínek. To spíš rodič zavzpomíná, kdeže jsou ty krásné časy. Rodičovství je o zralosti rodičů a o jejich schopnosti obětovat někdy vlastní zájmy a potřeby ve prospěch zájmu zdravého vývoje dítěte. Rodič má v podobné situaci dvě možnosti: Buď násilím dítě zahnat do pokoje a pěstovat v něm pocit zavržení či odvržení, pocit křivdy a jiné nespravedlnosti, a nebo na chvíli odložit uspokojení vlastních potřeb, nechat dítě usnout, a potom jej v klidu přenést do jeho postýlky ve vedlejším pokoji. Znovu opakuji, období, kdy si dítě vynucuje usínání mezi oběma rodiči za normálních okolností, není dlouhé a samo odezní, pokud z něj rodič nedělá problém.

 

Někteří tatínkové vnímají malé noční drtiče vášní celkem klidně. V některých rodinách je ovšem tento fenomén předmětem někdy dost vyhrocených situací. Ať už se na to díváme jako na rozmazlování, nebo ne, ať se psychologové přou, co je výchovnější, v tomhle případě se prostě nejlépe radí tomu, kdo se nemusel do nešťastného dětského obličejíčku in natura podívat a vyslovit zápornou odpověď.  

 

Všechny moje dcery spaly nakýblované u mě v posteli...

 

Máte doma malého kaziče vášní?