Moje kolegyně, v době hluboké totality, vařila ve velkém kastrolu masovou směs.
Starší čtenářky možná pamatují, recept koloval republikou.
Hotová se ještě zavařovala do skleniček a následně konzumovala na topinkách.

No, jak tak míchala a směs houstla a začala bublat, co se nestalo, směs jí prskla na brýle, skrze které následně neviděla a v panice se chytla horní skříňky kuchyňské linky, kterou se jí podařilo strhnout ze zdi, se vším porcelánovým nádobím.
Rozbily se všechny talíře, hrnky a rodina neměla z čeho jíst.

Dnes to není problém, zajdete do obchodu a jednoduše to koupíte.
Tenkrát to tak jednoduché nebylo, hrnky i talíře jen pod pultem, a když už byly, tak byly za chvíli vyprodané.
V našem městě byl jen jeden obchod, ve kterém zmíněný sortiment vedli a tam se ta chuděra druhý den vypravila. Popsala prodavačce, co se jí stalo, a slušně ji poprosila alespoň o pár hrnků a talířů.

Uslyšela jen to, co vždy: "Nemáme, zeptejte se za čtrnáct dní!" To ale prodavačka neznala mou kolegyni, která se nikdy nedala tak lehce odbýt. Zeptala se ještě jednou, a když slyšela stejnou odpověď, rozloučila se se slovy: "Já se vrátím, ale nebude to za čtrnáct dní."

Odešla na MNV na odbor kontroly, tam vylíčila situaci a následně během půlhodiny se do prodejny vrátila i s kontrolorem!
Porcelán ve skladu samozřejmě byl, prodavačka měla průšvih a kolegyně si dokonce mohla vybrat. K tomu chci jen dodat, že všichni už na tyto anabáze se sháněním čehokoli zapomněli.

Dnes se pokládá za samozřejmé zajít do obchodu a koupit, co potřebujete.
A to je dobře.
                                                                                                                                
Stáňa


Milá Stáňo,
příhoda vaší kolegyně jen potvrzuje známé rčení: "Líná huba, holé neštěstí."
Ale to platí i dnes, nemyslíte?
Reklama