Jít a utrhnout si jablko, to zvládne snad každý. Zvlášť, když větve stromu spadají pod tíhou plodů k zemi. Připadá mi, že dnešní lidé (zvlášť z města) už neví, jaké to je zabít zvíře. Přesto vesele konzumují každý den maso... Vyzkoušel jsem si, jaké to je, zabít kohouta.
Díky své filozofii „nejíst co nezabiju“ jsem byl roky dobrovolně odsouzený k vegetariánství, kdy jsem pouze jedl ryby – ježto jsem si vyzkoušel, že rybu zabít dokážu. Nejspíš to mi přivodilo jisté zdravotní obtíže, a tak jsem pojal plán naučit se zabíjet i další zvířata (přejetá kočka se samozřejmě nepočítá). Nedávno se mi poštěstilo dostat se na kurz přežití Outdoor Survival, kde se i podobně věci, máte-li zájem, učí. Pokud jste ale citlivější povahy, raději dál nečtěte.
Školení skolení
Celá akce probíhala tak, že šéfinstruktor Amar nejdřív zjistil, kolik lidí by si chtělo vyzkoušet zabití drůbeže, a pak donesl dva kohouty a jednu slípku z domácího chovu. Nejprve na jednom kouhoutkovi demonstrovali, jak na to. Vzít kohoutka, otočit mu hlavu a tím zlomit vaz, následně ji prudkým tahem utrhnout.
Následně se zvíře vykrví a ještě za tepla stahuje z kůže, aby šla dobře od masa.
Takový postup spolehlivě funguje u menších ptáků, třeba u křepelek, ale tahle domácí drůbež byla hodně vitální, takže se ani instruktorovi nepodařilo hlavičku utrhnout a musel použít nože.
Můj první mrtvý kohout
Očekávání jsem měl různá. Říkal jsem si, že budu mít špatné pocity, že se mi udělá špatně, že omdlím při pohledu na tekoucí krev (což se mi v minulosti párkrát stalo), že večer přijdou noční můry... Nic z toho se nedostavilo. Nervózní jsem byl z toho, abych zvíře příliš netrápil svou neschopností. Vzpomněl jsem si, že se slepice uspávají tak, že se jim dá hlava pod křídlo. Zkusil jsem to, ale ani po minutě kohoutek neusnul. Měl jsem sice pocit, že se trochu zklidnil, ale rozhodně to nebyl spánek.
Nuže chopil jsem se nože, položil kohoutka na zem a několika rychlými řezy mu hlavičku oddělil. Nejtěžší asi bylo dostat se skrz husté peří a bez kvalitního ostrého velkého nože si to nedovedu představit. Určitě je z tohoto pohledu rychlejší cesta sekerou a špalkem.
Následovalo již zmíněné vykrvení svlékání z kůže a vyvrhnutí vnitřností. Přiznám se, že tyhle činnosti mi přišly daleko drsnější než samotné zabíjení, ale zvládnout se daly, spíš jsem se obával, abych někde neřízl špatně a celé maso tím tak nezkazil třeba kvůli protržené žluči. No, povedlo se.
- Děsivé bylo, že se kohout ještě deset minut po zabití hýbal!
Největším překvapením bylo, že i bez hlavy se kohoutek ještě docela dlouho hýbal – to bylo trochu hororové. Lékař, který byl také na kurzu přežití, dokonce zkoušel ještě po deseti minutách resuscitovat drůbeží srdíčko, a ono to šlo! V tu chvíli jsem si vybavil scénu z Básníků s pitevnou a řízkem a došlo mi, že doktoři jsou prostě jiní.
Nezanechalo to ve mně však žádné následky a maso upečené na ohni jsem si s chutí dal. Takže už jsem kohoutožrout. Amar mi slíbil, že příště mě naučí zabíjet něco většího.
Douška
Když jsem celou akci později popisoval kamarádovi a říkal mu, jak mě překvapilo, že jsem z toho celého neměl špatné pocity, ale prostě žádné, poznamenal, že první zářez do karmy většinou člověk nepocítí. Nevím, osobně mi připadá daleko horší jíst maso a pomalu nevědět, jak se mi dostalo na talíř. Jaký je váš názor?
Nový komentář
Komentáře
Suzanne — #59 my jsme se nepochopily. V době, o které píšeš, se drůbež u řezníka vůbec neprodávala, kupovala se živá na tržnici, takže tví prarodiče, pokud drůbež jedli, museli ji i zabít. Stejně tak ryby se kupovaly z kádě, podobně jako kapři před Vánoci. To je všechno, co jsem tím myslela.
linde — #61
linde — #61 Souhlasím, ten bůček taky chrochtal ve chlívku
pěkný článek a dnes i pěkné všechny komentáře pod ním, opravdu.
Já sama jsem z vesnice, moji prarodiče běžně zabíjeli doma drůbež a králíky. Manželovi prarodiče ještě donedávna běžně doma poráželi kozy a telata. Takže domácí porážení mi není cizí, běžně se účastním zabíjačky, je to o zvyku.
Docela mě poslední dobou ale udivuje přístup ke klasickým hodnotám, které se nějak překroutily a z lidí jsou strašný citlivý ufňukaný měkoty. Citlivější duše jistě prominou, ale před chvílí jsme přečetla diskuzi na Novinkách o jelenovi, který byl odstřelen na Slovensku. Děsí mě, kolik lidí tam proklíná a přeje to nejhorší myslivcům, s jakou záští. Vůbec si neuvědomují, že se jedná o plánovaný chov, pokud se narodí ten rok 10,000 nových kusů, je nutné jich zase část odstřelit, protože by je příroda neuživila a spíše by pak živořily ty přemnožené kusy a myslím, že smrt hladem v mrazech je opravdu krutá. Ti lidé tam absolutně nechápou, že není řešením všechna zvířátka uspat, ošetřit, pofoukat bebí a honem pustit na svobodu. Že příroda v divočině má svůj přísný, krutý výběr a tady musí suplovat přírodu člověk. A ten stále musí umět zabíjet- i pro dobro těch zvířat..
Takže nepředpokládám, že se mnou každý souhlasí, ale zkuste si počíst u toho jelena, jaké názory tam panují. Tam skutečně kdekdo má u počítače na talíři bůček a půl kuřete a přeje ublížení na zdraví "nenažraným" myslivcům. Opravdu jako by to maso rostlo v chlaďácích samo...
pajda — #57 s posledním odstavcem naprosto souhlasím.
pajda — #55 Já nepotřebuju nic ukecávat
Můj prapradědeček byl tkalcovský mistr, hospodářství neměli. Druhá rodina taky neměla hospodářství, pradědeček byl profesor na gymnáziu, prababička vyučovala němčinu. Podle deníků žili "městským" životem, maso nakupovali, zvířata nechovali, na velké prádlo najímali pradlenu, na šití švadlenu. Já netvrdím, že známý architekt v Brně neuměl zabít prase 
Já říkám, že spousta lidí žijících městským způsobem víc jak sto let maso kupuje. 
Maso mám ráda,ale zabíjet k vůli tomu nebudu
Myslím,že ten dělá to a ten zas tohle,..Chodím oblečená a taky si ušít neumím
,.....A myslím si,že kdybych se octla na opuštěným ostrově,že by byl větší problém něco ulovit,než to zabít
Mickey Mouse — #48 když jsem byla malá, tak babička o zabíjení nikdy nemluvila, ani mi to neukazovala. Prostě šla na dvůr a vrátila se s mrtvou kačenou nebo slípkou. Byla to součást života a kačena nebo slepice se zabíjely tehdy, když to bylo potřeba. Samozřejmost. Beru to taky tak - prostě se narodily proto, aby z nich byl užitek. Nechávat brojlerovou kačenu na živu déle než dva roky je ukrtunost, která by měla být trestná - pták se postupně udusí, protože ho vlastní tělo neunese.
V řadě rodin mých kamarádek se o tom mluvilo "já jdu zabíjet, děcka se nesmějí dívat", "Jdu na slepice, někam tu malou zavři, ať to nevidí" a ve finále mají holky zabíjení spojené s tím, že je někdo nekde zavře, že je k tomu zapotřebí spousta příprava a je kolem toho hromada nepořádku a krve, když to nemohly vidět...a tyhle holky z vesnice si chodí pro králíky a kačeny k nám. Prostě je to o tom, jak moc velké se kolem toho dělá divadlo, o ničem jiném.
A o tom to celé je - smrt se povýšila na důvod k hysterickým scénám a to je to, co vadí. Protože takové scény jsou nechutné a navíc bezdůvodné, většina lidí udělá cokoliv, aby se jim vyhnula. A odsud vyhýbání se smrti.
kobližka — #45 pridavam se k tobe, pokud bych mela vlastnorucne zabit zvire, stane se ze me vegetarian. Uz k tomu mam stejne naslapnuto. Nedela mi problem zit bez masa a masovych vyrobku, jen obcas ujedu
Suzanne — #53 v Brně v mém mládí měli u domů slepice, kohouty a králíky a Brno je město, to neukecáš. A zabíjeli je. A jsem asi o dost mladší, než tvoje prababička. Můj děda klidně porazil i prase, a to prožil celý život ve středu města a byl to poměrně hodně známý architekt, tedy člověk s vysokou školou a postavením. Zjevně to spolu nijak nesouvisí.
Když si přečteš dobovou literaturu, asi ke svému velkému překvapení zjistíš, že každá paní z lepší rodiny musela sama umět vybrat drůbež (živou), a postarat se o její kompletní kuchyňskou úpravu, stejně tak zvěřinu a ryby kupovala vcelku a dost často živé kvůli čerstvosti. A kuchařku (pokud ji měla), si vyučila sama. Takže ani v městské populaci by neměli být lidé, kteří po několik staletí neviděli nic zabíjet, leda že by důsledně jedli jenom hovězí z jatek.
Jen douška k některým komentářům - řeznické povolání existovalo už ve starém Římě a spousta lidí už celé věky kupuje maso u řezníka. To, že některé babičky z venkova chovaly a zabíjely králíky a slepice, neznamená, že další část obyvatelstva k tomu už po staletí nepřišla.
Klára Křížová — #35 Kláro, moje babička (ročník 1902) by se rozhodně nesmála. Ona slepici nikdy nezabila, byla intelektuálka. Druhá babička byla městská, děda byl profesor na gymnáziu, jejich rodiče byli taky z města. Pochybuji, že by se kdokoli z mých prarodičů či praprarodičů kdy pozastavil nad tím, že já neumím zamordovat slepici. Minimálně 130 let zpátky
Jakub D. Kočí — #50 zlomení vazu by mě taky zajímalo, babička to uměla, já jsem odkázaná na podříznutí.
Jinak na škubání kohouta bych se zvysoka...stáhnout, odblanit, dát péct, nic jiného. Kůži z kohouta nemá smysl nějak extra chválit, není to ta vypečená chřupavá kůžička jako na kačeně, není důvod si s ní lámat hlavu. Jinak k tomu použití nože: hrabavá drůbež se podřezává POD krkem, jde to rychle a dobře se při tom drží, vodní, u které se chytá krev, se podřezává ZA krkem - přesněji mezi lebkou a krkem - je tam jamka. Nahmátnu ji prstem a nepižlu se skrz peří, lehce otrhám přebytečná pírka a jedu po pokožce. Dělá se to proto, že ke konci, když povolují svaly, povolí i žaludek a pod krkem jdou trubicemi zvratky, takže by mohly krev znečistit. Kohoutí krev se používá tak nejvýš k rituálnímu přivolání Smrtě, takže tu většinou nechytáme.
Kromě velkých kohoutů zabiju na dvoře cokoliv z drůbeže a králíka taky. Koneckonců kachnobraní máme příští víkend.
Jo, ještě info pro Toru - jatýrka a srdíčka jsme šoupli do polívky
Myslím, že je opravdu velký rozdíl mezi lidmi na venkově a ve městech. Lidi z baráku nějakou představu o zabíjení zvířat jistě mají. I když tedy teď jsem už skoro rok na vsi a že by tu byl chov zvířat nějak zvlášť hojný, to není. Dnes je mnohem jednodužší (a možná i časově, finančně a pracovně levnější), zajet jednou za týden na velký nákup do hypermarketu a maso nakoupit. Dnešní společnost bohužel netalčí lidi k samostatnosti, ale k závislosti na systému...
Mickey Mouse — #48 Souhlas. Umírání je tak trochu tabu.
Nevím, kolik čtenářejk se účastnilo ankety, ale polovina odpovídajících by nedokázala zvíře zabít a maso běžně jí. Jak píše v.poho 41 - asi si lidi myslí, že maso se nějak "vyrobí" a nespojují si ho z živými zvířaty.
Jinak mi přijde zvláštní, jak jsme si v rámci civilizace úplně odvykli o smrti a zabíjení mluvit. Přitom to je úplně nejzákladnější princip života - umřít musí každý a pro své přežití zabít jiný život také. To jen v civilizaci jsme si zvykli, že to zabíjení za nás dělá někdo jiný - řezník, voják, policajt.
Dnes už vůbec neumíme smrt přijmout jako běžnou součást našeho života. Děsíme se umírání. Děsíme se už dokonce i smrti zvířat. Z pohledu evoluce je to neskutečná degenerace našeho vědomí.
ToraToraTora — #21 Teda škubat se dá snad slepice nebo husa, i když je to neskutečná dřina. Ale kdo někdy zkusil škubat holoubě nebo křepelku, ten radši ptáka stáhne z kůže. Peří se škube jen když je chcete nějak dál zužitkovat (do peřin). Jinak se ta práce s tím nevyplatí.
kobližka — #45 Já myslím, že zabloudit v lese lze i u nás. Nemusí jít pouze o sehnání potravy, ale třeba voda důležitá je a vědět, jak se v terénu orientovat a jak přespat někde v lese, taky není k zahození.
Myslím, že zabití kohouta byla jen malinká část celé akce.
Nechci si hrát na nějakou citlivku,ale já bych byla nucena jíst asi kořínky a nějaké plody.Zvíře bych nezabila.Nejsem vegetarián,to ne.Je mi jasné,že pokud se člověk dostane jakousi nešťastnou náhodou do nějaké pustiny,kde uvízne,asi mu podobné vědomosti budou dobré,ale jinak nevím k čemu jsou třeba tady u nás.Někdy mám pocit,že si pánové tak nějak na něco hrají.Pokud bych se svým názorem způsobila někomu újmu,tak se omlouvám předem