Cestování

Maska tvrďáka

S dnešním tématem jste mi kápli do noty.

Nikdy nezapomenu na výlet s jedním spolužákem, později mým kolegou, který jsme podnikli na podzim před několika lety. Všechno to začalo, když mi v kanceláři zazvonil telefon. Od absolvování školy jsme se dlouho neviděli, protože on bydlel v jižních Čechách a já na severní Moravě. Měli jsme si co říct, a tak jsme ho pozvala na víkend na hory. Vyrazili jsme do Beskyd, kde jsme si zamluvili víkend na hotelu Tanečnica pod vrcholem Radhošť.

Večer se trochu protáhl a my jsme na ranní túru vyrazili před polednem. Z Tanečnice jsme se vydali přes Kněhyni a skončili jsme v Kunčicích pod Ondřejníkem.Trochu jsme to přepískli, protože se začalo stmívat a nás čekala ještě cesta zpět, cca 12-15 km. Do toho mě začaly tlačit moje vyšlapané tenisky. Zapadli jsme do nejbližší hospody, patřičně se posilnili a při večeři vymýšleli plán návratu. Já se na cestu zpět v noci lesem moc necítila, ale kolega mě nakonec přemluvil a já nechtěla vypadat jako bábovka.


Tušíte velmi správně, že problémy na sebe nenechaly dlouho čekat. Abychom si cestu co nejvíce zkrátili, jeli  jsme autobusem, pak zastávku vlakem snad až do Frenštátu pod Radhoštěm, a pak už zase po svých. To už byla tma, když jsme minuli poslední pouliční osvětlení vesnice a začali stoupat do hor, věděla jsem, že na tenhle výlet jen tak nezapomenu. Odřená pata v tenisce se připomínala čím dál tím víc, tma houstla také.

Nikdy jsem netušila, že tma v lese je skutečně taková, že by se dala krájet. I když jste koukali na ruku před sebe, prostě jste ji neviděli. Když vysvitl měsíc z mraků, byla to pomoc, ale jinak se šlo strom od stromu. Malou kapesní baterkou jsme si svítili na značky. Modlila jsem se, ať nějakou nemineme. Povedlo se nám to asi 2x. To mě pak  můj kolega zanechal uprostřed té hrůzy a řekl, nikam nechoď, jdu to prozkoumat, vrátím se.

Minuty se vlekly, když zafoukal vítr, koruny stromu se kymácely a vydávaly zvuky, které přes den uklidňují, ale v noci nahánějí hrůzu, praskání dřeva, meluzína. Ve mně byla malá dušička. Hlavou mi běžela pohádka o Jeníčkovi a Mařence. Když jsme se vraceli z jedné lesní cesty, kde jsme zbytečně zašli, protože jsme minuli  značku, cítila, jsem, jak se do něčeho měkkého nořím hlouběji a hlouběji.

Po pás jsme se brodili v napadaném listí, které se nahromadilo větrem nebo vodou v ohybu lesní cesty, která měla břehy. Připadala jsem si jak v hororu. Celý postup vpřed vypadal tak, že kolega mě držel za ruku a táhl moje strachem zkoprnělé tělo vzhůru na hřeben, já měla oči strachem zavřené (samotné mě bolely od toho, jak jsem se v té tmě snažila vidět a pořad je kulila), druhou rukou jsem šátrala vepředu, abych se netrefila do stromu, nohama zakopávajíc o kořeny. Musel to být pohled pro Bohy.

Na chatu jsme dorazili kolem půlnoci. Na pokoji jsme se jeden druhému přiznali, že jsme se pěkně báli, protože cestou lesem o tomhle nepadlo ani slovo a každý držel masku tvrďáka.

Hezký den s ujetými příběhy přeje zazik


Milá zazik, strach v noci v lese? Nepřiznám, ale párkrát jsem to zažil. :) Děkuji za tvůj příspěvek.

   
02.08.2005 - Zahraničí - autor: Radek Kříž

Komentáře:

  1. avatar
    [3] gerda [*]

    já bych v tom lese asi radši rovnou přespala, do rána nebylo zas tak daleko. O bloudění v lese bych mohla taky povídat, naštěstí se to odehrálo za světla. Ale i tak jsem měla nahnáno.

    superkarma: 0 03.08.2005, 07:44:58
  2. avatar
    [2] femme [*]

    já když jsem dělala na táboře bobříka odvahy, tak jsem měla v každé ruce pořádnej kámen, kdyby mě náhodou v tom lese někdo přepadl

    superkarma: 0 02.08.2005, 23:28:09
  3. avatar
    [1] Pajenka [*]

    Taky občas chodíme domů z chaty lesem za tmy.Cestu znám z paměti,ale bojím se pořád.

    superkarma: 0 02.08.2005, 16:41:17

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Dětský pokoj - zařizování, rekonstrukce

Náš tip

Doporučujeme