Matky zůstanou vždycky matkami a budou mít tendence nás vychovávat, i když budeme v důchodovém věku. Možná se to dědí z generace na generaci, a kdo ví, jestli nebudem stejné.

gran

„Pořádně se najez, jsi hubená, vezmi si bačkory, ať nenastydneš, běž už si lehnout a neponocuj, už zase kouříš, kam jdeš a v kolik přijdeš?“Také to znáte z domova? Teď nemám na mysli pokyny, které jako matka dávám své dceři. To jsem citovala svou maminku. Přestože je jí už přes sedmdesát a mě od pubertálního věku dělí několik desetiletí, tyhle výchovné poznámky na mou adresu si neodpustí.

Doma to ještě beru a nemám jí to za zlé, ale vytáčí mě, když to na mě spustí třeba na návštěvě.

Byly jsme u tety, její mladší sestry, a mamka do mě stále dula, ať se pořádně najím, že jsem pohublá, vypadám sklesle a unaveně. Nevím, jestli mě dopálila svou upřímností, nebo demonstrací, že na mou výchovu ještě zdaleka neztratila vliv. Hodná poslušná dcera by určitě sklapla podpatky, myslela si své a šla si nandat další várku těch skvělých domácích knedlíků, ale já jsem na ni vyjela.

„Mami, už toho sakra nech, mně je čtyřicet!“ (To mi tenkrát bylo.) Mamka sice zmlkla, ale bylo vidět, že ji to zamrzelo. A mě taky. Sice jsem dosáhla svého a maminka už mě poučuje jen tak zlehýnka, abych si toho ani nevšimla, ale asi s tím nic nenadělám. Takový už je úděl matek a vidím to na své tchyni, kterou poučovala její matka, jíž táhlo na stovku.

Bylo to docela legrační pozorovat, jak ta vetchá, takřka stoletá stařenka komanduje svoji energickou sedmdesátiletou dceru. Jenomže ta to brala s humorem sobě vlastním a z babičky si nic nedělala. Vždycky ji pohladila po šedivé hlavičce s drdůlkem, řekla: „Máš pravdu, maminko,“ a stejně si všechno dělala dál po svém. Nic jiného jí také nezbývalo, protože žily ve společné domácnosti, a kdyby ji měla vytáčet každá „prkotina“, musela by se asi zbláznit.

A tak vždycky, když na mě moje maminka zkouší své opožděné výchovné metody, vzpomenu si na svoji tchyni.

Matkám se zkrátka neodporuje.

Reklama