Děkujeme za krásný příběh, který nám napsala čtenářka s nickem Simbelmine o své kamarádce. Doporučuji vzít si k ruce kapesník.

Sama s mateřstvím zkušenosti nemám - alespoň ne své vlastní. Byly to ale čtyři roky, které jsem trávila po boku velmi silné dívky, chcete-li ženy - mé spolužačky ze střední. A o té je následující příběh, kterým bych ji chtěla pouze říct, jak moc si jí vážím za to, co všechno přetrpěla, za to, jak byla silná i v těch nejtěžších chvílích a na samotném konci ji čekalo úžasné překvapení a zároveň ten nejkrásnější dar!

Monči bylo 15, když jsem ji poznala. Nenápadná černovláska zamlkle seděla v rohu a snažila se vypadat neviditelná. Prohodily jsme sem tam nějaké to slovo, ale stále k sobě nenacházely cestu. Hodně často ve škole chyběla, učitelé ji podezřívali ze záškoláctví a do kolektivu pro své četné zameškané hodiny také nepatřila. Když přišla, kruhy pod očima naznačovaly, že je s ní zle. Několikrát jsem se doptávala, zda něco nepotřebuje, to nejmenší, co jsem mohla dělat bylo nechávat ji opisovat úkoly a písemky. Byla to však holka až nadprůměrně chytrá a inteligentní, moudrá, milá... Ale pořád na mě působila dojmem malého zvířátka, které se bojí velkého světa.

Jednou jsme se daly do řeči, po kafi jsem odcházela z brekem. Bylo mi jí sakra tak moc líto! Líto, za to všechno, co si musela za svůj poměrně kraťoučký život vytrpět. Již jako malou holku jí znásilňoval „strejda" - rodina! Mnohdy velmi brutálně. Nicméně se mu dostalo zadostiučinění, když šel opilý z hospody, „nevšiml" si projíždějícího vlaku a skončil pod jeho koly. Zemřel, ale Monča byla nenávratně ponížená. Bylo ji sebráno vlastně to nejcennější a uvnitř byla úplně tak nějak mrtvá. Lékaři museli zasáhnout a provést četné operace, při kterých vyřkli ten nejhorší ortel: ,,Bohužel, již nikdy nebudete mít děti....". Co to znamenalo pro 12 letou holčičku? Nechápala, nemohla dostatečně pochopit, co jí to lékaři sdělili.

K jejímu špatnému psychickému stavu kladně nepřispívala ani její rodina, otec alkoholik, který ji i další sourozence mlátil a matka hloupě přihlížela (snad ze strachu? Nevím). Následně ji tvrdě zasáhla smrt jejího prvního kluka. Bylo ji pouhých 16. Dlouho smutnila, ale pak se pokusila postavit na své vlastní nohy. Začala pracovat v jednom nejmenovaném hotelu jako recepční. Na recepci seděla dnem i nocí, energeťáky střídala kafem. A když přišla po týdnu do školy pro sešity, vypadala den ode dne hůř. Nevyhodili ji. Měla každý rok několik neklasifikací, ale pokaždé je svou úžasnou inteligencí a se sebezapřením zvládla. Spolužáci jí to měli za zlé, jen já jsem měla možnost nahlédnout do její duše a života.

Seznámila se (stejně jako byla ona) se silně věřícím přítelem. Problémem byla obrovská vzdálenost, on byl z Budějovic, ona z Ostravy. Byli spolu alespoň některý víkend nebo přes prázdniny. Vždy úplně zářila, když mi o něm povídala.... Přála jsem jí to, hrozně moc! Po nějaké době to skončila následkem jeho jednání a slov: ,,Co děláš, však jsem ji jen šahal na prsa! Klidně jsem s ní mohl mít něco víc!"  Pak jsem ji ve škole neviděla.

Měsíce ubíhaly. Občas jsem uvažovala, jak může žít člověk, který ve svém životě ztratil vše, vlastní tělo, rodinu, lásku, naději na možnost mít děti... Proč se neozývá? Proč nepíše? Šílené myšlenky mi rotovaly hlavou a pak se to stalo... Zavolala mi! Po třech měsících rozchodu, zjistila, že je těhotná!!!! Lékaři to považovali za „malý zázrak", pro ni to však byla neskutečná a neuvěřitelná zpráva!

Vždyť ji sami lékaři vzali naději na děti, a teď jí něco takového říkají?! Moc jsem jí gratulovala! Vůbec jsem si nedokázala představit, že bude někdo místo šrocení na maturu vozit mimčo v kočárku. Monička však doložila všechna potřebná potvrzení škole a šla na rizikové. Další rána ji zasáhla, když jí lékaři sdělili, že šance na přežití jejího dítěte je cca 40 %. Pokud přežijí oba dva, mají zanedbatelnou šanci 20 procent. I přesto svůj boj nevzdávala a bojovala! Bojovala do poslední chvíle a svůj boj vyhrála!! Narodil se jí nádherný klouček Marcel! Moc krásné miminko, zdravé, šikovné! A maminka porod přežila bez větších komplikací. Lékaři hovořili o dalším zázraku. Monička ale také ...

A teď, má Marcelek nějaké 4 měsíce a Monička řeší další problém. Jeho povedený „věrný" tatínek a budoucí tchyně ji chtějí Marcelka vzít! Tchyně nutí ke svatbě s člověkem, který se celou dobu o Mončin stav nezajímal, nezajímal se nikdy ani o ní a teď vyhrožují odebráním dítěte z péče. Monča ale svého Marcelka nedá! Když s ním ušla takovou cestu, proč se jej musí vzdát?

Život je nespravedlivý, ale ty Moni, ty jsi mu ukázala, zač je toho loket! Přes všechny rány osudu a kopance, kterými tě častoval, jsi dokázala všem - včetně sebe - že nesmíš ztrácet naději a víru. Měla jsi život, o kterým se nám - obyčejným lidem - nikdy ani v nejhorších snech nezdálo. Ale to všechno jsi zvládla a jsi - troufám si říct - z nejhoršího venku! Máš můj obdiv za to, jaká jsi a za to, co vše jsi zvládla! Přeji už jen samé krásné chvilky ve dvou - s Marcelkem! Jsi ten nejsilnější a zároveň nejúžasnější člověk, kterého znám. Moc si tě vážím a mám ráda

Simbelmine

Až se mi tají dech, jak krásně jste to napsala. Co na to říkáte, milé ženy-in? Tento příběh je opravdu silný a výjimečný.

Napíšete nám také o vaší mateřské? Jak ji prožíváte, nebo jak jste ji prožívala? Byla to šichta, nebo pohodička? Jak dlouho jste byla s dítětem nebo dětmi doma? Těšila jste se do práce, nebo jste měla obavy, že to nebudete zvládat?

Napište nám na dnešní téma na redakce@zena-in.cz

 

Reklama