Seznamte se s ředitelkou pojištění Průmyslu v Pojišťovně Slávia Martinou Traganovou. Kromě tohoto postu je také vůdčí osobností nadačního fondu, který se stará o vysloužilé olympioniky. Martina tvrdí, že žena s dětmi je nejlepší zaměstnanec.

pracující žena

„Jsem workoholik,“ říká o sobě šestatřicetiletá maminka dvou dětí Martina Traganová. Za svou pracovní kariéru toho stihla opravdu hodně a prakticky skoro vždy se dovedla dostat na vedoucí pozici. Dnes je ředitelkou divize pojištění Průmyslu v Pojišťovně Slávia a krom toho také vůdčí osobností Nadačního fondu Romana Šebrleho, který se stará o naše vysloužilé olympioniky.

Martina má velice zajímavé názory na postavení ženy v rodině a v práci. „Hned ve čtvrtém ročníku střední školy jsem šla na mateřskou. Protože jsme s manželem byli oba studenti, dohodli jsme se, že on půjde studovat dál a já se budu věnovat dětem. Moje povaha je ale podnikavá a nelenošivá, tak jsem se i v té době v rámci regionu snažila produkovat nějakou činnost. Děti jsem měla za sebou poměrně krátce, takže i to mi dávalo prostor. Už v době, kdy děti byly velmi malinké, jsem pracovala,“ vzpomíná Martina.

t

Takže jste chodila do práce už při mateřské?
Na mateřské jako takové jsem nikdy nebyla. Když byly synovi - mladšímu z mých dětí - čtyři, pět měsíců, tak jsem už měla svoji vlastní firmu spolupracující s německou společností, která vyráběla rukodělné komponenty pro automobilky s 95procentním podílem ruční práce.

Jak jste se k tomu dostala?
Byla to náhoda, kolem člověka vždycky jede nějaký kočár a záleží na něm, jestli se sveze do další stanice, nebo zůstane na stejném místě. Vzhledem k tomu, že já velmi ráda cestuji, tak občas nastoupím a popovezu se do další stanice. V rámci pracovních aktivit na Moravě, kdy děti byly základní školou povinné, jsem nasbírala zkušenosti v obchodu, v mezinárodních vztazích... Většina firem, ve kterých jsem pracovala, byly obchodně-finanční a vždycky navázané na nějakou mezinárodní firmu. Člověk, aniž chtěl, to k němu přicházelo samo.

Často se setkávám s názorem, že maminky s dětmi zaměstnavatel nechce přijmout - i když by se to samozřejmě dít nemělo. Pocítila jste někdy takovou ženskou diskriminaci?
Nikdy. Asi tím zklamu vaše čtenářky, pokud něco takového chtějí slyšet.

Čím to je? Měla jste jenom střední školu, dvě malé děti... Bylo to tou vaší cestou, že jste si založila nejdřív vlastní firmu?
Nevím. Každopádně firma, kterou jsem založila, skončila po dvou letech, protože se výroba přesouvala dál na východ do Polska a na Ukrajinu. V té době děti chodily do školky a byly ve věku tří a čtyř let. Nastoupila jsem do firmy specializující se na leasing pro nákup osobních vozidel.

Tady už jako zaměstnanec?
Ano, jako zaměstnanec. Nastupovala jsem rovnou na pozici obchodní ředitelky. Firma byla mezinárodní a působila na celém našem území. Moje pozice se vztahovala k lokalitě severní Moravy. Nicméně i tohle byla už moje druhá zaměstnanecká pozice. První byla ve společnosti Albertina data - je to společnost, která byla v devadesátých letech jedničkou na trhu v obchodu si informacemi, rešeršemi a průběžně sbíranými daty z výročních zpráv. Už do této firmy jsem nastupovala jako člověk odpovídající za celou severní Moravu. Prošla jsem úplně standardním konkurzem a musím říct, že mně jako ženě nebyl v první okamžik úplně příjemný. Konkurz byl natáčený na videokameru, aby si zaměstnavatel a komise mohli data zpětně přehrát. Ženy mohou vnímat jako nepříjemné, že si je někdo natáčí ve vypjaté situaci, kdy jsou nervózní, jestli budou přijaty, či ne. Z konkurzu jsem vyšla jako vítězně bez jakýchkoli dalších potřeb cokoli vyjednávat.

t

Takže jim nevadilo, že máte dvě malé děti?
Jsem přesvědčená o tom, že každý majitel firmy má jeden jediný zájem - aby firma fungovala. Do určité míry je mu jedno, jestli tu pozici zastává muž, nebo žena. Tedy do okamžiku, než nabude dojmu, že žena bude potřebovat permanentně volno kvůli dětem a nebude práci zvládat. Jsem ale také naprosto přesvědčena o tom, že pokud tu práci žena chce a baví ji, dá se to vždycky nějak zařídit.

A netrpí tím rodina?
Do určité míry možná trpí. Nepopírám model, kdy maminka je na mateřské a je doma s dětmi do doby, než jdou na druhý stupeň základní školy, nebo na střední. Dneska je těm ženám čtyřicet, a i když mají vysokoškolský titul, jdou poprvé do práce. V nemnohých případech zjistí, že manžel má mladší, která je společensky zdatná - ne že ony by nebyly, ale tím, jak jsou doma, se slovník, záběr informací a témat, o kterých komunikují, zúží, což je přirozené. Takže pan manžel má mladší, která je šikovnější, schopná jít kdykoli na ples, a naše maminky jsou perplex, proč to tak je, když se obětovaly pro rodinu. Děti vnímají asi velmi pozitivně, když je s nimi máma doma, dokud jsou malinké. Tam je to oprávněné. Na druhou stranu, pokud byste se dneska zeptali mých dětí, zjistíte, že ve slohových pracích píšou: „Jsem hrdá na svou mámu, protože dělá tohle, tohle, tohle - chci být jako ona.“ Mají zažitý model, že je normální a přirozené pracovat, něco vytvářet, dokonce pracovat a nebýt finančně ohodnocena, protože dělám něco z dobré vůle pro společnost. Nemám pocit, že by tím moje děti až tak dalece trpěly. Není večer, když jsem doma, že bychom společně nevečeřeli. Neexistuje víkend, pokud nejsem služebně vyjetá, že bychom společně nesnídali. Jezdíme s dětmi, kterým je teď sedmnáct a osmnáct let, společně na dovolené. To je, myslím, docela nestandardní - takto staré děti už s vámi většinou jezdit nechtějí. A když porovnám to, co všechno moje děti zvládají, s jejich vrstevníky, tak vždycky s nadsázkou říkám, že když mě zítra srazí tramvaj, tak si nakoupí, vyperou, vyžehlí, uvaří, vědí, kde máme pojistné smlouvy, ví, kde jsou všechny dokumenty, co mají zařídit a co je čeká - všechny tyhle praktické věci umí. Z mého pohledu jsou tedy výborně připravené do budoucího života. Jsou samostatné a umí si spoustu věcí zařídit. Nepopírám ale to, že jsem i maminka, která za nimi stojí a stále je hlídá. Jsem maminka, která roztrhá kohokoli v záchraně svého dítěte. Na druhou stranu jsem také maminka, která děti vždycky šoupne do první linie a zavelí: „Zkus si to!“

t

Když jste nastupovala do prvního zaměstnání, jak jste měla staré děti? A jak jste nastavila fungování rodiny?
Dceři byly čtyři roky a synovi dva a půl. Ráno jsem je vozila do školky, a je fakt, že bylo jedno období, kdy mi je vyzvedávala kamarádka, když jsem měla obchodní jednání a nebyla jistota, že se z kanceláře stihnu vrátit. Podotýkám, že jsem jezdila do práce 35 kilometrů, takže žádné, že sednu do tramvaje a za dvě zastávky jsem u školky. Na severní Moravě jezdí tramvaje maximálně v Ostravě, dál už ne. V Beskydech musíte po svých. Pak nastalo období, kdy jsem změnila zaměstnání, protože dcera onemocněla a já se jí musela intenzivně věnovat několik měsíců. V práci jsem požádala o uvolnění a bylo mi ihned vyhověno, myslím, že jsme se rozešli ve velmi dobrém, všechno jsem předala a ještě několik let nato jsem využívala kontaktů, které jsem v první práci získala.  Když se dcera dala dohromady, nastoupila jsem do té zmiňované leasingové firmy, opět na pozici v rámci řízení obchodu a nějakého týmu. Tam mě v nutných případech můj šéf dokonce vozil autem, ve školce se mnou děti vyzvedl a odvezl mě s nimi domů. Na druhou stranu věděl, že já odjíždím s notebookem, a že když děti večer v osm hodin ulehnou, tak na dvě hodiny usednu k práci a ráno v osm v kanceláři bude to, co jsem nestihla udělat, hotové, vytištěné a svázané na stole. A není tam žádná absence. Je to o velmi přísné kázni a odpovědnosti vůči práci.

Jistě to také vyžaduje velice specifický přístup vedení, nemyslíte?
Ano, ale pokud vy budete majitel firmy a budete mít člověka, který je vám schopen udělat byznys stejně jako jiní tři lidé dohromady za tři platy. A ještě tam máte absolutní spoleh na jeho odpovědnost, tak si myslím, že budete-li rozumný šéf, tak tomu člověku vyjdete vstříc. Tuhle praxi aplikuji dnes v pojišťovně. Mám tu na place čtyři maminky, všechno kombinace mateřská škola, základní škola. Neexistuje situace, kdy bych jim nevyšla vstříc v okamžiku, jakmile jenom vidím ve tváři, že se něco děje. Že telefon, který právě položily, byl ze školky a něco se stalo - zvýšená teplota, rozbité koleno, cokoli. Okamžitě pokládají telefon, zaklapávají notebook a mydlí pro dítě. Je to jediná priorita, která má v životě maminky a vůbec ženy smysl, pokud se rozhodne mít děti. Kolegyně ale vědí, že mají tuto benevolenci. V okamžiku, kdy je koleno v sádře, antibiotika jsou nasazená a pohádka přečtená, tak sedají k počítači a dodělají si práci z domova. Vím, že kdykoli kliknu do mailu nebo zvednu telefon, mám je připojené, s klienty komunikují a smlouvy jsou vyhotovené. A věřte mi, že díky tomuhle systému nastane symbióza, kdy zaměstnavatel ví, že je pro něj zaměstnanec ochoten udělat mnohem víc, než když mu řeknete: „Tak si vezměte nemocenskou, a až budete zdraví, přijďte.“ Po čtyřech měsících pak řeknete: „Už jste měla ten paragraf třikrát, já vás nepotřebuju, raději si vezmu chlapa nebo svobodnou.“ Máma, která má možnost realizovat se a zároveň být mámou, vám to tisíckrát vrátí. Jestliže tohle majitel firmy uchopí, je to obrovská šance získat absolutně loajálního a obětavého zaměstnance. A pokud tohle kdokoli ze zaměstnavatelů nevnímá, zbytečně ve svém týmu přichází o skvělé lidi.

To znamená, jestli to dobře chápu, že hodně pracujete z domova?
Dneska ne, ale bývalo to tak.

Co na to manžel?
Také hodně pracuje z domova (směje se).

Na to se neptám, vy jste říkala, že máte kamarádky po vysoké, jejichž chlap prostě „nevydržel“...
Za dvacet let manželství s jedním mužem a otcem obou mých dětí jsem si ověřila, že muži mají rádi ženy, které nefňukají. Oni se rádi starají o princezny, ale pokud jste princezna na 100 procent, přestane je to záhy bavit. Strašně to unavuje. Pokud je i ten muž sám ve své práci úspěšný, což neznamená, že musí být generální ředitel, ale třeba dobře dělat svůj byznys, být třeba skvělý výtvarník, tak má vedle sebe rád úspěšnou a sebevědomou ženu. Zakomplexovanou maminku od necek ne.

Takže samostatnost ženy chlapovi, podle vás, lichotí?
No jistě. Žena, která je absolutně samostatná, dojde do pozice, ve které jsem třeba dneska já, nebo se stane třeba skvělou a uznávanou novinářkou. Taková žena je sice absolutně samostatná, ale zároveň i atraktivní pro spoustu jiných mužů. Vy, jako partner takovéto ženy, musíte být zákonitě pyšný na to, že máte vedle sebe dobrovolně úspěšnou ženu, kterou si okolní svět váží, všichni se s ní chtějí seznámit, ale je vaše a je vaší ráda. A váží si zároveň vás. To je obrovský základ pro vztah, který, myslím si, může vydržet opravdu dlouho. Ten muž nemá důvod hledat cokoli jiného. Můj manžel s oblibou říká: „Budu mít v garáži raději luxusního udržovaného veterána, na kterého se každý rád přijde podívat, než novou Fabii, která bude za tři roky ojetá.“ Ano, budu ráda dobře udržovaný veterán než ojetá Fabie.

Foto: ilustrační a archiv OVOV

Kam dál?

Reklama