Milá redakce, milé čtenářky, Míšo. Vím chybovat je lidské, ale odpouštět božské. Můžeme tedy vůbec odpustit křivdy, již se na nás dopustili naši blízcí?
Tento článek bude věnován mému tchánovi.

Nikdy mě neměl rád, ale jednou řekl něco, co mě doteď mrzí. I tak jsem mu odpustila, ale zapomenout nelze.
Hned na začátku musím říct, že jsem epileptik. Dnes už pár let bez záchvatů díky skvělé paní doktorce.

V době, o které budu psát, jsem ještě chodila k jiné, snažila se mi snížit léky, ale nějak se jí to nedařilo, a tak jsem občas nějaký ten záchvat měla.

Zrovna jsme měli naplánovaný s manželem a samozřejmě s tchány, nějaký výlet, měli dorazit k nám, a že půjdeme.

Nojo, jenže já ráno dostala záchvat, poté jsem byla ráda, že jsem za podpory manžela dolezla na záchod, tak je člověk zesláblý, a šla jsem si zase lehnout. Přišli tcháni.

Zazvonili u dveří, manžel jim otevřel, a říká, my nikam nejdeme, Martině je zle a leží.

Jeho otec je člověk, který když mluví, tak spíš křičí, takže jsem ho bohužel slyšela i přes zavřené dveře. Říkal, tak pojď s námi sám.

Teď musím pochválit manžela, že řekl, že zůstane se mnou. A to bylo špatně.

Tchán začal vykřikovat "koho si si vzal, toho máš, my jsme ti říkali neber si ji, vy budete mít jen křečky a morčata". Asi dva roky předtím jsme přišli o dítě. :-(

Jemu se to hodilo a hned to manželovi vmetl do tváře.

Dnes s tchány už asi 2 roky nemluvíme, a je nám lépe.

Ano odpustila jsem mu, ale nezapomenu na to do konce života. Nechtěli jít ani na naši svatbu. Nakonec přišli, aby ho nepomluvili. Je to smutné, ale dá se s tím žít, jen tenkrát mě to hodně zabolelo.

Hezký den všem přeji

Martina

Pozn. red.: Text nebyl redakčně upraven.


...Inu, hrouda zůstane hroudou, Martino. Přeji Ti s manželem hodně štěstí, je to dobrý člověk a Ty jsi šťastná žena, že ho máš vedle sebe. M

Pište mi na redakce@zena-in.cz, své vlastní zkušenosti, názory a příběhy. Co byste dokázali, nebo co jste již zvládli někomu odpustit?

 

Reklama