Narodil se v New Yorku a říká „my Češi“. Je vynikajícím neurologem a ředitelem Polikliniky na Národní v Praze. Jeho pradědeček založil Lidové noviny. Tvrdí, že politiků máme zbytečně moc a na skutečnou demokracii si budeme muset ještě dvacet pět let počkat. MUDr. Martin Jan Stránský.

Pane doktore, Váš pradědeček, novinář a politik Adolf Stránský, založil roku 1893 Lidové noviny, tento deník se těšil vysoké vážnosti. Jak moc pro Vás bylo zavazující navázat na rodinnou tradici? Cítil jste zodpovědnost, aby důstojnému následování tradic bylo zadostiučiněno?
Samozřejmě je to dané tím, že jsem vyrostl v rodině, která skutečně nedělala nic jiného, než se věnovala pozvolnému návratu svobody v Československu. Celé naše rodinné okolí spočívalo z exulantů. Byli to lidé jako například Ferdinand Peroutka nebo Pavel Tigrid, kteří se „návratu svobody“ pochopitelně věnovali také, protože byli v exilu, konkrétně v New Yorku.

Byl jste přítomen setkáním s těmito lidmi? Bavilo vás jejich povídání, přece jen v té době jste byl ještě dítě...
Určitě. Měl jsem k nim velice blízký vztah a dovolím si říct, že i oni ke mně. Tím, že se bavili stále o stejných věcech, tak jsem si na to brzy zvykl a trošku jsem se i nudil, ale na druhé straně to byli „takoví strýčkové“. Dokonce jsem jim říkal strejda Ferda, strejda Pavel a další. To, o čem mluvili, se mi brzy dostalo do podvědomí, takže když pak došlo k událostem v roce 1989, bylo naprosto samozřejmé, že sem přiletím.

Za jakých okolností k tomu rozhodnutí došlo?
To si pamatuji naprosto přesně. Byli jsme v Americe a přišla obálka z Prahy, v které byl samizdat Lidových novin s dopisem od tehdejšího šéfredaktora Jiřího Rumla s tím, co se v Praze děje. V dopise se mluvilo i o další rodinné spolupráci a potřebě naší pomoci.

A můj otec se na mě podíval a říkal: „Letíš.“

Tak jsem přiletěl a začalo to.

Havel

Kolik vám bylo let?
Bylo mi přes třicet. Víceméně ta moje návštěva měla hlavní cíl – pomoci Lidovým novinám, které vycházely jako samizdat. Sídlily v Opletalově ulici, měly obrovské dluhy, problémy s nájmem. Hovořilo se o návratu dvou domů, v kterých bylo sídlo LN. Šlo o to spojit síly a zachránit „lidovky“ a alespoň část toho, co nám bylo ukradeno.

Přijel jste zachránit „lidovky“ a ocitl se uprostřed revoluce. Co jste říkal na atmosféru, která zde tehdy vládla?
Byla úžasná. Plná naděje a naivního očekávání, což lidé tady nemohli vědět. Jsem strašně rád, že jsem při tom byl. Dokonce jsem stál vedle Václava Havla na Václavském náměstí, v roli překladatele pro zahraniční média a tisk. Tehdy to bylo celé ukvapené a neměli nikoho, kdo by tlumočil řeč Václava Havla davu, který tam stál a cinkal klíči. Někdo si na mě vzpomněl a bylo to, jak říkal Andy Warhol „mých patnáct minut slávy.“

Ta energie, euforie, to víte, to mě poznamenalo.

Pro vás, který jste žil úplně stranou, v dalekém New Yorku, to muselo být něco úplně nového…
Vůbec ne. Jednak jsem tady celou dobu měl rodinu z matčiny strany. A za námi do New Yorku stále jezdili lidé z Československa, jako třeba i Václav Havel.

A pak můj otec byl šéfem kontrarozvědky pro Svobodnou Evropu v New Yorku, věděli jsme tedy dobře o všem, co se tady děje.

Zaráží mě, když slyším od lidí, že tomu nemůžu rozumět, když jsem tu nevyrostl. Domnívám se však, že je možné něčemu rozumět, aniž by to zažil. Možná i lépe. Člověk to vnímá jak zevnitř, tak zvenku. Neříkám, že mám nadhled, ale mám tu zkušenost.

massaar

Milena Masaryková a Martin Jan Stránský

I mladí lidé, kteří komunismus nezažili, pokud se jen trošku zamyslí a podívají kolem sebe, mohou stále vidět stopy a přetrvávající důsledky komunismu. A velmi jednoduše a rychle si tak mohou představit, jak těžké tu bylo pod vládou komunismu žít.

Pomalu se z toho dostáváme. Bude to trvat ještě pětadvacet let, než se z toho dostaneme úplně.

Říkáte, dostáváme…
(smích) Říkám, že mám české srdce a americký mozek. Jsem obrovským patriotem českého lidu. Pozor, ne nacionalistou, v tom je veliký rozdíl.

Věříte v český lid? Nevadí Vám všudypřítomná skepse?
Ta skepse není jen u nás. Ta je všude v Evropě i ve světě. Lidé si uvědomují, že mají nárok na to mít něco lepšího.

Víte, velmi mě zajímá tzv. česká otázka – co to znamená být Čechem a co to bude znamenat za pět let.

Dá se už nyní na tu otázku odpovědět?
Zeptejte se deseti Čechů, pět neodpoví vůbec, tři vám dají různé odpovědi, dva vám vynadají.

A zeptejte se deseti Němců nebo Poláků a máte mnohem konzistentnější odpovědi. Ano, máme výbornou kulturu, jako malý národ máme spoustu dobrých sportovců, umělců, krásný kraj… To je sice pravda, ale neodpovídá to na otázku, co je to být Čechem. O tom lidé totiž ještě nezačali přemýšlet. Jakmile ale začnou, bude to začátek dalšího stmelení. A odpadne nervozita, která ve společnosti, v tom podloubí, panuje. Stále se všichni ne úplně máme rádi.

Revoluční myšlenka…
To je tiché sebepoznání. Národ se dost podobá dítěti. I v USA to trvalo téměř dvě stě let, než se rozvinula plná demokracie západního typu. Velká města byla řízena přes kmotry a kmotrovské praktiky, jako je dnes řízena Praha.

Začínáme volit lidi, kteří jsou ekonomicky silní a kteří dělají vše pro to, aby zabezpečili svůj píseček a zapečetili svou ekonomickou moc. Máme škatulky, víme, že tisk patří Babišovi, ČEZ zas dalším lidem. Je to pro nás pořád lepší než mlhavě transformační období.

Mám tomu rozumět tak, že jsme na dobré cestě?
To souvisí s charakterem a charakter se nejlépe tvoří přes krveprolití. A my Češi jsme ho nikdy neměli. Buď jsme byli zrazeni, nebo jsme zvolili tu alibistickou cestu pro přežití. Od Bílé Hory po dnešek. Jsme adaptabilní, chytří, velice rychle jsme se naučili německy, pak rusky.

Dokonalý „adaptabilismus,“ někteří by to nazvali prostitucí. Když člověk o něco důležitého přijde a znovu o to bojuje, tak si přes ty zkušenosti, které nemusí být vždy dobré, vytváří přesvědčení. Je to jako s výchovou dítěte, která se odvíjí částečně přes odměny a částečně přes tresty. Nedokážu si představit, že by některé dítě zazlívalo svým rodičům, že ho trestali, protože ho měli rádi.  Dávali mu tak jakousi disciplínu. S národem je to podobné.

Když jsme se o něco pokoušeli (ať už to byl rok 1938, 1948, 1968), tak jsme se sami zradili. Mnichov byl naší moderní porážkou, katastrofická chyba Beneše. Český národ byl připraven nést důsledky, klečel na kolenou a brečel, protože chtěl bojovat. Vím to od lidí, kteří to zdokumentovali a byli u toho.

strassss

Je demokracie nejlepším způsobem vládnutí a zároveň ovládnutím pro nás specifického cynismu?
Cynismus je v každé zemi. Nechci se nikoho dotknout, ale především u lidí odkojených bolševikem je zřejmý ten cynismus vůči státu, „chalupářská mentalita,“ pokud nebereš od státu, okrádáš rodinu. Alibistický nihilizmus střední generace musí vymřít, ta generace musí být vytlačena. Proto Masaryk řekl, že abychom tu měli dobrou demokracii, chce to padesát let, což jsou dvě a půl generace. Věděl, proč to říká. Ono se to prostě nedá zrychlit.

Naše děti jsou sice částečně kontaminované, ale jen „na čtvrt“. Začínají se už ptát proč. Nevěří tomu, co je jim řečeno. Nevnímají autoritu jako samozřejmost, myslí moderně, diskutují. Debatují s vámi. A právě jsou to ony a jejich děti, kteří dají tu druhou nohu do Evropy.

Má dcera měla dotaz na pana Schwarzenberga, a když k tomu měla příležitost, bez váhání se i zeptat šla.
Přesně tak, ji vůbec nenapadne, že by neměla nebo nemohla…

Víte, imponuje mi, že i když tady panuje „nechuť“ vůči politikům, vůči politice, tak pořád do ní jdou obyčejní lidé, kteří už někde něco dokázali a chtějí něco změnit. Už tu nemáme ten absurdní příběh Standy Grosse, který neuměl vůbec nic a stal se premiérem. Dokonce vedl v popularitě!

Proč potřebujeme idoly?
My jsme takoví. Jsme jako děti, my nejsme dospělí. A jako takoví potřebujeme vzory. Když vysadíte dítě na ostrově, bude hledat vzory, bez dřívějších zkušeností.

Proto jsme schopni zvolit Standu Grosse na jedné straně a pak přejít na Václava Klause na druhé. Tedy hledání z jedné tragédie do druhé tragédie. Ale je nutné si to projít, „odfajfkovat“ tyhle bludné kroky. Máme smůlu v tom, že se v dnešní době se nerýsuje člověk, který by národu nabídl psychické pohlazení. Člověk, který by se s národem bavil o něčem jiném než o ekonomice, a nedělal to přes laciné bonmoty.

Lidé by to vycítili…
Tu možnost jsme měli u prezidentských voleb. Národ byl a je víc „zemanovskej,“ nebyl ještě připraven mít idealističtější vzor. Potřeboval uspokojit osobní touhu po jistotě, která je v hospodě, a ne po jistotě, která je v Evropě.

Jsem si jistý, kdyby se volby konaly tento rok, se stejnými kandidáty, tak je výsledek v procentech stejný, akorát by se prohodil. Zeman by ty volby prohrál.

Jenže co s tím, lidé ztrácejí víru, že se něco změní k lepšímu...

Co pan doktor Stránský odpověděl na tuto otázku, ale i na několik dalších, se dozvíte v zítřejším vydání na Žena-in. Rozhodně si pokračování našeho rozhovoru nenechte ujít.

Reklama