Když tak čtu příběhy jiných pisatelek o jejich zlatých hlídacích babičkách, tak jim opravdu závidím.

Mě takové štěstí opravdu nepotkalo. Když byly děti malé, tak moje matka žila daleko a byla dost nemocná.

Děti tam byly na prázdniny jednou, ale byly zvyklé hrát si v rodinném domku se zahradou, běhat na hřišti s kamarády a tam byly v sídlišťovém, panelákovém, dvoupokojovém bytě, a  bez kamarádů se prostě nudily.

Prázdniny tam protrpěly. A tchýně?

Babička, co to k nám měla jak se říká coby kamenem dohodil, ta zase hlídat nechtěla. Nebyla zlá, dětem nosila dárky, měla je ráda, ale hlídat, to je hlídala jen opravdu v nejnutnějším případě.

No a pak ještě o tom dva měsíce mluvila, že ji z nich bolí hlava, jak jsou hlučné.

Vždycky říkávala, že když jsme chtěli děti, tak ať si je hlídáme. Že jí taky nikdo děti nehlídal. Takže jsme to řešili tak, že jsme je brali všude sebou a nebo jsme s nimi byli doma.

Alespoň jsme si jich pořádně užili.

Hezký den přeje Marta61


Víš, takových případů je pytel. Nakonec taková rodina vezme za vděk úplně cizí ženou, která třeba svá vnoučata vídat naopak chce a nemůže.

Mám jednu takovou kamarádku, která to tak má. Babi je milionová žena. Všichni jí říkají babičko, přesto, že jí vlastně není. Pomohli si navzájem.

Babi vnoučky má, ale nějak chybí láska dcery a kamarádka má babičku, která zase někde nechala lásku ke všem vlastním. Ten stav, který teď je, pokládám za ideální. Míša.

Na vaše zkušenosti s pomocnicemi v domácnosti, ať už před lety, nebo ze současnosti, se těším právě dnes na redakce@zena-in.cz

Hrajeme o značkovou kosmetiku, tak by se vám cena mohla hodit.

Reklama