V případě Markéty Parmské (1522 – 1586) to bylo malinko jinak. Jejím otcem nebyl nikdo menší než mocný Karel V., španělský král a římsko-německý císař, nad jehož zemí „slunce nezapadalo“. Ač se Markéta narodila jako nemanželská, její matkou byla totiž půvabná, leč neurozená venkovská dívka Johanna Marie van der Gheynst, císař Karel se dcerkou nejen netajil, ale měl s ní od začátku velké plány.

Byl to nejspíš on, kdo určil, že se děvčátko bude jmenovat po jeho milované tetě Markétě Rakouské. Ta jako místodržitelka Nizozemí sídlila v Mechelenu a vychovávala Karla i některé jeho sourozence, když jim zemřel otec Filip Sličný a matka Johana Šílená přišla o rozum. Podobné záměry měl i se svou čerstvě narozenou dcerou. Uvědomil si totiž, že pro něj do budoucna představuje politický kapitál na sňatkovém trhu, který musí co nejvýhodněji investovat.

Než se tak stalo, přišla Markéta ihned po narození k pěstounům do Bruselu, do domu šéfa dvorní kuchyně Andrého de Douvrina. Už tehdy se o ni její prateta Markéta zajímala a posílala jí drobné dárky. A co se stalo s Markétinou matkou Johannou? Dcerku už nespatřila, ale jako odškodné dostávala od císaře až do své smrti drobnou rentu. Nic na tom nezměnil fakt, že se později provdala za jistého šlechtice z Brabantska, kterému porodila další čtyři děti.

Když dovršila malá Markétka tří let, a dozrála tak na šlechtickou výchovu své pratety Markéty, osvědčené chůvy s modrou krví. Té sice osud vlastní děti nedopřál, přesto s nimi měla, jak víme, bohaté zkušenosti. Pod jejím dohledem si v Mechelenu Markétka nejen osvojila aristokratické způsoby i dvorskou konverzaci, ale naučila se tu i cizím jazykům a získala kvalitní a všestranné vzdělání. Když nemocná Markéta Rakouská v roce 1530 v padesáti letech nečekaně zemřela, ztratila v ní osmiletá dívenka nejbližšího člověka.
Novou regentkou v Nizozemí jmenoval Karel V. svou mladší sestru Marii, vdovu po českém a uherském králi Ludvíku Jagellonském. Ta měla spíše mužskou povahu a do laskavé a trpělivé Markéty Rakouské měla daleko. Ale i k ní malá Markétka vzhlížela a obdivovala ji. Ne však dlouho.

V devíti letech si na ni vzpomněl otec a poprvé se s ní setkal. A hned pro ni měl i ženicha! Alessandro Medici byl také levoboček a ne ledajaký! Jeho údajným otcem byl samotný papež Kliment VII. Na svatbu se však musela Markéta připravit. Odjela tedy do Itálie seznámit se se svými novými příbuznými ve Florencii a pak na „převýchovu“. Během následujících let se měla z Vlámky proměnit v dokonalou italskou princeznu. Prioritou bylo perfektně se naučit italsky, a hlavně se seznámit se zvyky nové vlasti.

Před svatební oltář předstoupila Markéta v únoru 1536. To jí nebylo ještě čtrnáct let. Moc šťastnou ruku ve výběru ženicha tatínek-císař neměl. Alessandro byl dvakrát starší, měl milenku, s ní dvě nemanželské děti a velmi špatnou pověst. Po roce manželství se stává obětí úkladné vraždy. Ani ne patnáctiletá Markéta se stává vdovou.

Otec už ale brzy spřádá další svatební plány. Ani ne za rok domluví sňatek s Ottaviem Farnese, vnukem nového papeže Pavla III. Marně Markéta protestuje. Ač nerada, musí se otcově vůli podřídit. Ani Ottavio nehoří k Markétě zrovna láskou, což jí dává také nepokrytě najevo při každé příležitosti. Naplnění manželství Markéta oddaluje, co to jen jde. Hrála o čas. Věděla, že nenaplněné manželství lze snáze anulovat.
Nakonec zasáhne otec. Nebyl zvyklý na to, aby mu někdo odporoval. Když mírné domluvy nepomáhaly, přitvrdil. Poslal do Itálie svého vyslance, aby vzpurné dceři napravil hlavu. Ta nakonec rezignovala a dva roky po svatebním obřadu konečně pustila manžela poprvé do své ložnice.

Normální manželství to ale nebylo. Markétě byla jakákoli záminka dobrá, jen aby nemusela plnit manželské povinnosti. Manžela vzala na milost teprve po několika letech, když se osvědčil v armádě jejího otce, jenž na jeho adresu nešetřil chválou a vyznamenáními.
A výsledek? Po sedmiletém manželství Markéta porodila 27. srpna 1545 dvojčata. Radovali se všichni, císař Karel V., papež a samozřejmě především rodiče. Velkolepých křtin o dva měsíce později se zúčastnilo dokonce 23 kardinálů! Chlapci dostali jména Carlo a Alessandro. Carlovi nebyl bohužel dopřán dlouhý život, zemřel jako čtyřletý. Mateřství Markétu změnilo. Neužívala si ho dlouho. Musela vyhovět svému otci a poslat svého druhého syna Alessandra na španělský královský dvůr, kde vládl po abdikaci Karla V. Markétin nevlastní bratr Filip II. Ztrátu teď už jediného dítěte nesla těžce, i když se utěšovala, že španělský královský dvůr má v Evropě skvělou pověst.

V té době si opět přestala rozumět s manželem a odstěhovala se od něj z Parmy do Piacenzy. Tady vybudovala na severním okraji města impozantní palác. Chtěla žít nezávisle. Svou manželskou povinnost splnila, porodila dvě děti a to muselo stačit!
Když zemřela v Nizozemí její teta Marie, nabídl jí nevlastní bratr Filip II. po ní funkci generální místodržitelky. Pro Markétu to byla výzva! Dlouho si to rozmýšlela, ale nakonec přijala. Vždyť se tu narodila, vyrůstala tu, znala prostředí i jazyk.
Filip naopak k zemi neměl žádný vztah. Vlámštinu neovládal a provincie pro něj byla především zdrojem příjmů. I když se tu postupně tvořila silná protihabsburská koalice, věřil, že Markétu budou Nizozemci akceptovat. Zpočátku se situace vyvíjela příznivě. Markéta jednala taktně a smířlivě a podařilo se jí poměry v zemi uklidnit.

                                                                                                                                                                         
Ne však nadlouho! Filip si představoval, že bude jednoznačně hájit jen jeho zájmy a vykonávat jeho tvrdá opatření. S tím Markéta nemohla souhlasit, naopak se přimlouvala za reálné požadavky nizozemské šlechty, jejíž petice ale Filip odmítal. Upozorňovala, že se napjatá situace může dále vyhrotit. Několikrát také chtěla složit funkci. Po vypuknutí revoluce došlo na Markétina slova. V celé zemi zavládl totální chaos a jejího nevlastního bratra nenapadlo nic jiného než revoltu zlikvidovat hrubou silou. Žádné vyjednávání, jak navrhovala.
To už na ni bylo příliš! Už delší dobu churavěla, a tak nasadila všechny páky, aby se funkce zbavila a mohla se vrátit do slunné Itálie. Přestože ji všichni přemlouvali,  dokonce i nizozemské generální stavy, se svou rodnou vlastí se rozloučila v prosinci 1567 a vydala se na jih. Nějakou dobu pobývala v Parmě, kde se naposledy setkala s manželem. Poté odjela na své majetky do Arbuzzia ve střední Itálii. Posledních léta svého života zde prožila osaměle.  Zemřela v Ortoně v roce 1587 daleko od všech zmatků, které ji stály tolik námahy a sil.
Na nemanželskou dceru ale stejně udělala slibnou kariéru…
Foto: Wikipedie a Jiří Lády

Na našem webu jste si mohli také přečíst:

Uložit

Reklama