Manžel paní Marie zemřel v pouhých padesáti dvou letech na rakovinu. Smrt manžela Marii zasáhla víc, než by čekala. Úplně se uzavřela do sebe a přestala komunikovat s okolím, ba i se svými dětmi.

upset

Když manželovi paní Marie diagnostikovali rakovinu prostaty, nebylo mu ještě ani padesát. Oba to vzalo, nicméně po lékařském ujištění, že léčba tohoto druhu rakoviny je v současnosti celkem úspěšná, doufali.

Bohužel, naděje se stále se zhoršujícím zdravotním stavem odešla a manžel paní Marie v necelých dvaapadesáti letech boj s touto zákeřnou chorobou prohrál. Marii bylo v té době 48 let, jejich dcerám 28 a 22 let. Ta starší už byla vdaná a bydlela kousek od rodičů, mladší studovala v Praze a dojížděla domů jednou za 14 dní.

Manželství paní Marie bylo šťastné. Brali se poměrně mladí, měli sem tam i nějakou tu krizi, ale vše zdárně překonali. Společnými silami si postavili menší rodinný domek, který obývali společně s dcerami. Když se ta starší vdala a mladší odjela na studia, zůstali v domku sami, ale s rukama v klíně neseděli. Manžel byl velmi šikovný a vybudoval krásné zahradní posezení, samotná zahrada, to byla zase chlouba Marie. Také hodně cestovali, konečně na to měli čas a také nějaké ušetřené peníze. Už se těšili, až jim trochu povyroste vnuk, syn od starší dcery, kterého budou spolu brávat na cesty.

Vnukovi byli tři roky, když jeho dědečkovi diagnostikovali onu zákeřnou potvoru. Byl to ale on, kdo ho držel při životě a v naději. Měl dvě dcery a s vnuka měl obrovskou radost, těšil se, až pojedou společně s vnukem na první dovolenou k moři.

Místo plánované dovolené se však konal pohřeb. Paní Marie do poslední chvíle doufala, když jí ale bylo řečeno, ať počítá s nejhorším, řekla si, že bude silná. Jenže nikdo není připraven na smrt milované osoby, byť s ní i počítá. Smrt přišla pro manžela paní Marie příliš brzy. Ve 48 letech se z ní stala vdova.

Jsou to necelé tři roky od smrti manžela a paní Marie se za tu dobu změnila k nepoznání. Zhubla nejméně 20 kilo, začaly jí vypadávat vlasy, přestala o sebe dbát, k jídlu aby ji nutil. Nezajímá ji ani její milovaná zahrádka, která leží ladem, nemůže prý na ni chodit, protože pořád vzpomíná, jak na ní trávila čas se svým manželem. Zcela se uzavřela před okolím, víc času než v práci, promarodí. Pracuje v zahradnictví, vždy to byla veselá žena, ale teď si jen udělá svoje a s nikým nepromluví. Když ji chtějí kamarádky trochu rozptýlit, řekne, že jí není do smíchu. Nechce nikam chodit, sedí jen apaticky doma u televize, brečí a vzpomíná.

Starší dcera jí domluvila návštěvu u psychologa, ale Marie jí vyčetla, že nikam nepůjde, že ji má za blázna, a přestala s ní mluvit. Mladší dcera raději než by jezdila domů, zůstává u svého přítele, protože Marie na ni celé dny ani nepromluví.

Obě dcery mají o svoji matku starost. Známý psycholog, ke kterému ji chtěli poslat, jim poradil, aby maminku poslali s vnukem (dnes sedmiletým) k moři. Na místo, které plánovali ještě společně s manželem.
Dcery to vzaly jako dobrý nápad a chystají se s tímto návrhem za maminkou přijít.

 

Reklama