Výtvarnice Marie Saudková-Havlenová je dcerou fotografa Jana Saudka. Jak dnes žije neposlušná dcera, která si prošla závislostí na heroinu a ženskou káznicí?

Jste dcerou Jana Saudka, asi se na to ptá každý, ale jaký je to pocit být dcerou takhle slavné osobnosti – jaký byl Jan táta?
Já si nemyslím, že by rodiče, kteří jsou slavní, byli jiní rodiče než všichni ostatní. Dětství probíhalo stejně. V dospělosti začne člověk přemýšlet, co by z toho vytěžil, jak by si pomohl. Třeba když přijde instalatér, tak se hlásím svým druhým jménem, Havlenová, když jdu někam něco zařídit, tak se představuji jako Saudková.

Co ve škole? Například Ivan Hlas mi říkal, že se mu popularita nejhůř vrátila na dětech – byly hůř známkované a stále se setkávaly s nějakými narážkami... Jak tomu bylo u vás?
Byla jsem hrozně zlobivé dítě. Neměla jsem známky nic moc, ale nebyla jsem hodná. U mě to asi bylo namístě.

Marie Saudková - Havlenová

Narodila se 18. července 1978. Studovala střední odborné učiliště zemědělské. Propadla závislosti na heroinu a od devatenácti let strávila tři a půl roku ve vězení. Dlouho se vyhýbala jakémukoli uměleckému projevu. Zdálo by se, že je černou ovcí rodiny, ale ze svých problémů se úspěšně dostala. Žije v klidné rodinné vile s manželem Lukášem a třemi dětmi Eliášem (6 let), Davídkem (3 roky) a Jakoubkem (9 měsíců). Vrátila se i k učení, dodělala si dálkově maturitu a dnes studuje sociální práce na vyšší odborné škole.

Přes všechna ale se vydala na malířskou dráhu. Nedávno měla první vernisáž (pozvánku na společnou výstavu obrazů Marie a jejího otce Jana si můžete přečíst ZDE), na které představila své olejomalby.

Proč jste se vrhla na malování, a ne na focení? Otec i manžel jsou fotografové...
Focení mi moc nejde. Umím si v komoře vyvolat negativ, ale už neumím udělat zvětšeninu. Doba osvitu je pro mě španělská vesnice a, ani za vydatné pomoci manžela, tomu nejsem schopná přijít na kloub. Olejomalba mi přijde jednodušší.

Tatínek kromě focení také maluje, kdo z vás s tím začal? Inspirovala jste ho?
Ne, určitě jsem ho neinspirovala, on už maluje dlouho, déle než já. Asi před patnácti lety se začal cítit vyčerpaný fotografováním a rozhodl se pro malbu. Teď je už víc malířem než fotografem.

Kdy jste našla cestu k umění vy?
Záměrně jsem se mu snažila strašně dlouho vyhýbat. V naší rodině se každý chytá nějaké umělecké činnosti jak tonoucí stébla. Pak jsem ale zjistila, že se s tím nedá nic dělat. Uvolnila jsem to a začala si malovat nějaké patlanice doma. Asi tři roky jsem se učila s barvami zacházet, potom mě začali všichni nutit, abych své malby vystavila i někde jinde než v obýváku...

Jaký je váš nejoblíbenější obraz, který jste namalovala?
Já měla takové období hřbitovů. Vlastně, když mám něco v sobě, tak se to snažím promítnout do obrazů – je to taková moje art terapie. Takže asi nejoblíbenější je jeden obraz hřbitova v Hlubočepích. Dala jsem ho otci.

Věnovala jste otci hřbitov?
Já si myslím, že je to místo ticha a míru. Rostou tam hezké stromy... Na hřbitově je prostě klidná atmosféra, dalo by se to srovnat s pěknou starou zahradou.

Kde hledáte inspiraci?
Inspiraci hledám všude kolem sebe. Když se procházím po zahradě, u dětí, když vidím letadlo, které letí po obloze...

Jak zvládáte malování a rodinu? Staráte se o tři děti, pejska...
Nezvládám, ale snažím se. Obrázky jsou pro mě chvíle, kdy mám pocit, že dělám něco pro sebe. Některé kamarádky jdou třeba ke kadeřníkovi nebo na nákupy. Já patlám plátýnko.

Jak se jmenuje pejsek?
Angie, je to holka. Teď jí bude už devět. Pořídili jsme si ji ještě před Eliášem a dobře, že jsme to udělali, protože pak bychom se k tomu už neodhodlali. Došli jsme si pro ni do útulku v Tróji. Pokaždé, když s ní jdeme ven a někdo zůstane doma, tak za prvním rohem uteče a vrátí se zpátky. Asi ji někde někdo uvázal a nechal...

Máte tři děti, tři kluky, chtěla byste další?
Já bych chtěla ještě dvě holčičky, ale manžel se to nesmí dozvědět.

Proč?
Musím ho na to připravit. Ale klidně to tam dejte, on internet moc nečte.

Vztah vašeho otce k ženám je velice osobitý, co váš vztah k mužům?
Já mám k mužům normální vztah. Jsem vdaná, a tím to pro mě končí. Ale ani předtím to nebylo nijak zvlášť veselé – myslím, že tatínka už nedoženu (smích).

Prožila jste nějaký čas ve vězení, jak jste se tam cítila? Co jste si z toho odnesla?
Nic moc – nedoporučila bych to nikomu. Ale tak dlouhá doba dá člověku určitou sílu a naučí ho rozhodovat se líp. Myslím, že mi vězení hodně pomohlo dospět.

Jak to vůbec ve vězení probíhalo?
Chodila jsem do práce, takže jsem vstávala v pět, v půl šesté ráno. Od šesti už jsem byla v práci, pak nás odvedli na oběd, potom zase do práce. Peníze jsem nedostávala, ale byla jsem ráda, že nesedím na baráku, kde je dalších sto ženských – psychopatek...

A co koníčky, mohla jste se jim ve vězení věnovat?
Když jsme vstoupili do Evropské unie, tak tam přibyly různé výtvarné kroužky, kroužek hry na kytaru, akvarijní kroužek... Moc jsem se o to nezajímala, všimla jsem si toho vždycky jen na nástěnce.

Po delší době jde ve vězení jen o to, aby se člověk nezbláznil. Řekli byste, že knížka se dá sice přečíst skoro všude, ale tam pořád někdo řve, je tam kravál, na pokoji vás je třeba osmnáct, takže ani číst se moc nedá. Mě se všichni ptali, proč jsem se tam neučila anglicky? V té atmosféře to prostě nejde. Sedíte a snažíte se přežít.

Bála jste se nějaké jiné uvězněné ženy?

To zase ne, mezi ženami se moc násilností neděje. Tam je spíš drobná nenávist, ústrky. Všechno je to poschovávané jakoby vzadu. Já jsem v tomhle měla štěstí – podobnou zkušenost jsem zažila jen jednu.

Myslíte, že jste se závislosti na heroinu úplně zbavila – nebojíte se občas, že tomu můžete propadnout znovu?
Ne. Jsem čistá asi deset let. To už je doba, kdy se i nejtvrdší terapeuti přiklání k úplnému vyléčení.

A na čem jste závislá dnes?
To bude určitě čokoláda (smích). Asi mám závislost na svých dětech, protože jim nedám chvíli pokoj. Pak mám určitě závislost na celé rodině, bez které by mě život netěšil.

Je něco, co vás vyloženě nebaví?
Nebaví mě mýt okna, ale na ty teď přišla naštěstí nějaká úžasná paní. Jinak mě baví snad všechno. Když jsem vyšla z vězení, kde člověk nemá nic, tak mě najednou všechno okouzlilo. Dokonce i uklízení. Ale, co nemám ráda, je nakupování v hypermarketech. Normální nakupování ráda mám, ale tahat se s tím ohromným košíkem po nějaké hale, mezi chladicími boxy, kde je zima, člověk padá únavou... to nemusím.

Jaká je nejoblíbenější barva, kterou malujete?
Bojím se, že to je zelená, která se mi moc nelíbí, ale hodně ji používám. Teď jsem se rozhodla, že budu malovat víc modře, a chtěla bych i zkusit nějaké červené obrazy. Ony se ty barvy musí postupně... Můj muž tvrdí, že tam dávám i hodně hnědé, že je to takové starobylé. Takže bych to měla nějak osvěžit.

A nejoblíbenější barva, kterou si oblékáte?
Já myslím, že je to černá, ale byla bych raději, kdyby to byla bílá.

Co popřála Marie Saudková našim čtenářkám?

Chtěla byste být dcerou slavné osobnosti? Co byste Marii popřála vy?

Reklama