Dnes malinko zabrousíme do literárního bulváru první poloviny dvacátého století. Marii Majerovou si ze školy pamatujeme jako spisovatelku, kterou minulý režim přímo protěžoval. Už v roce 1947 získala titul národní umělkyně, a co teprve po slavném Únoru 1948! To už patřila mezi opravdovou komunistickou elitu… O jejím soukromí se tehdy moc nemluvilo, a pokud ano, zdůrazňovalo se dělnické prostředí, z něhož pocházela a kterému ve svých dílech zůstala věrná.

Jenže ona měla do zapálené soudružky daleko. Tedy v mládí určitě! Měla pověst krasavice a to ještě nepříliš upejpavé. Dokonce byla považována za jakousi femme fatale naší meziválečné literatury. Její vlastní otec, uzenář František Bartoš, zemřel v roce 1885, když byly Marii tři roky. Matka ale nezůstala dlouho sama. Náhradní otec Alois Majer, dělnický odborář, jehož jméno pak coby literátka používala, se s malou Maruškou zrovna nemazlil. Mlátil ji jako žito.M. Majerová

V patnácti letech odchází Marie do Budapešti a vypomáhá tu jako služebná v domácnosti. Zde prožívá své první lásky. Je ale ambiciózní, chce se vzdělávat, chce to někam dotáhnout.  Po návratu do Čech pracuje už jako písařka a chodí na kurzy v Dělnické akademii, učí se jazyky. V té době se seznamuje s několika umělci – malíři a spisovateli, kteří se scházejí v olšanské vile S. K. Neumanna, proslulém doupěti neřesti. Marie je mladá a krásná, a není se tedy co divit, že o ni mají muži zájem. A není to prý pro její literární schopnosti.  Prý se snad i chlubívá, že chodí z Neumannovy vily s vlhkými kalhotkami. Prožije několik vztahů – s básníkem Karlem Tomanem, jeho kolegou - anarchistou Františkem Gellnerem, samotným S. K. Neumannem a Josefem Stivínem, který píše pod pseudonymem Josef Foltýn. Ódy na ni pěl mnohem později dokonce i o devatenáct let mladší nositel Nobelovy ceny Jaroslav Seifert. Tedy na její krásu…

Josefu Stivínovi prý zpočátku dělá drahoty, ale nakonec s ním otěhotní. Nadšená z toho dvakrát není. O dítě nestojí ani ona, ani on. V roce 1902 se narodí jediné Mariino dítě – syn Pravoslav. Toho brzy „vylifruje“ ke své matce do Kladna. Je jí dvacet a má jiné plány – bude spisovatelkou! Jenže na nemanželské dítě se tehdejší společnost dívá úplně jinak než dnes, a tak se nakonec Marie ze společenských důvodů za Stivína přece jen provdá. Odstěhuje se za ním do Vídně na Gumpendorferstrasse. Josef je tady redaktorem sociálnědemokratických Dělnických listů.


Moc dlouho tam nevydrží a odjíždí raději studovat do Paříže na Sorbonnu. Tam žije v bytě svého dřívějšího milence Františka Gellnera. Ten o ní nemá zrovna nejlepší mínění, přesto jí nemůže odolat. Marie to s muži umí! Když si ale po návratu z Paříže usmyslí, že bude s ním žít i v Čechách, Gellner vztah rázně ukončí. Potřebuje ženu do domácnosti, která mu bude vařit a prát a ne lítat za mužskými! A hospodyňka zrovna Marie není! A to Gellner nebyl zrovna puntičkář!

M. MajerováBožena Neumannová, druhá manželka S. K. Neumanna, na Majerovou žárlila a nejspíš oprávněně. Ve své vzpomínkové knize Byla jsem ženou slavného muže na ní i svém manželovi nenechala nit suchou. Knihu začala psát v roce 1948, tedy rok po jeho smrti, a dokončila ji v roce 1951. Neumanna vylíčila v těch nejčernějších barvách jako násilníka a erotomana, a tak kniha byla vydána až v roce 1998. Neumannová Majerovou popisuje jako skutečně krásnou ženu. Měla podle ní jen dva nedostatky – příliš krátké nohy a ošklivé ruce. No něco na ní najít musela, byla proti Marii extrémně zaujatá. Nejspíš jí záviděla nejen kvantum milenců, ale především to, že už tehdy se Majerová prosadila jako spisovatelka a novinářka. A taky o Majerové psala jako o špatné matce. O syna se prý nestarala a dokonce ho nechala umístit do ústavu pro choromyslné. Když Pravoslav vyrostl, matku zavrhl. Dokonce ji ani nepozval na svou svatbu. Kdo ví, jak to ve skutečnosti bylo… Zajímavé na tom je, že Marie Majerová tak ráda psala knihy pro děti!

M. Majerová

Tento portrét bývá nejčastěji v učebnicích či slovnících

Prvního manžela tedy stále podváděla, nicméně se s ním rozvedla teprve po dlouhých šestnácti letech. Provdala se pak ještě jednou – za malíře Slavoboje Tusara, bratra sociálnědemokratického předsedy vlády Vlastimila Tusara. Ani toto manželství díky Mariině přelétavosti nevydrželo. Ke zklidnění divoké Mariiny povahy došlo teprve po druhé světové válce. Je to už dáma v letech a spíše než na muže zaměřuje svou pozornost na něco jiného – sbírá různá vyznamenání a státní ceny. Nic moc už po válce nenapíše. Nemá to zapotřebí – stává se socialistickou ikonou, a tak jen občas upravuje svá předválečná díla. Umírá v pětaosmdesáti letech v roce 1967…

Na našem webu si také přečtěte:

Reklama