Je až s podivem, že tak přísná a spravedlivá matka, jaká podle historiků Marie Terezie nejspíš opravdu byla, neměřila všem svým dětem stejně. Z jejích šestnácti dětí toho nejvíc víme o synech Josefu II. a Leopoldu II., pozdějších císařích, a samozřejmě o „naší staré známé“ Marii Antoinettě. Pro jednu ze svých dcer ale měla obzvlášť velkou slabost a ta to dokázala patřičně zneužívat. Ona dívenka se jmenovala Marie Kristina…

Narodila se ve Vídni 13. května 1742. Ve stejný den její maminka právě slavila své dvacáté páté narozeniny. A právě tuto skutečnost považovala císařovna za šťastné znamení. Osud Marie Kristiny byl trochu jiný než osud jejích sourozenců. Jako jediná se směla se souhlasem matky provdat z lásky, i když Marie Terezie svým dětem plánovala budoucnost brzy po jejich narození. Ta budoucnost byla samozřejmě v souladu s dynastickými zájmy habsburského rodu.

Malá Mimi, jak byla dívenka nazývána, byla rozmazlována nejen matkou, ale slabost pro ni měl i její otec. V dětství to byla temperamentní a svéhlavá holčička, a tak byla občas nabádána svým mírným otcem k poslušnosti.

Bez konfliktů se neobešel ani vztah Mimi k ostatním sourozencům. Ti si brzy všimli jejího výjimečného postavení, což vedlo k závisti, žárlivosti a mnohdy i k nenávisti. Nesvěřovali jí žádné tajemství, vylučovali ji z her a drželi spolu proti ní.

Marie Kristina dostala velmi dobrou výchovu, která byla zaměřená na její budoucí roli manželky a matky. Byla nadaná a pilná, učila se snadno a rychle. Měla ráda jazyky. Kromě němčiny mluvila plynně francouzsky a italsky, uměla i trochu anglicky. Byla rovněž nadaná hudebně a zejména výtvarně. Nádherný je její autoportrét, který svědčí nejen o její kráse, ale též malířském umění.Autoportrét Marie Kristiny

Autoportrét Marie Kristiny v paláci Schönbrunn

Poprvé se platonicky zamilovala v 17 letech do muže, který jí neodpovídal rodem. Už tehdy opatrně zkoumala u matky půdu. Ta jí však taktně naznačila, že takový sňatek nepřichází v úvahu. O rok později přijeli do Vídně dva synové polského krále a saského kurfiřta Albert a Klement. A Mimi se zamilovala do prince Alberta. A láska to byla oboustranná! Ani Albert nebyl tím pravým ženichem pro císařskou dceru. Ostatně on v to ani ve snu nedoufal. Brzy si však tento příjemný mladý muž získal sympatie samotné císařovny.

Ale nepředbíhejme... Mezitím do života Mimi vstoupila ještě jiná osoba. V roce 1760 se nejstarší syn Marie Terezie a budoucí císař Josef II. oženil s krásnou Isabelou Parmskou. Nikdy se nedozvěděl, že největší láskou Isabely nebyl on, ale právě jeho sestra Marie Kristina. Isabela byla opravdu nádherná, velice vzdělaná, ale přecitlivá mladá žena. Nezkušený a nic netušící Josef byl do své okouzlující manželky tak zamilovaný, že vůbec netušil, že ona ho nemiluje, lásku jen předstírá a že je vlastně v manželství s ním velice nešťastná. Z dochovaných dopisů vyšlo najevo, že jediná osoba, kterou Isabela milovala, byla právě Mimi, a že vlastně Isabela muže nenáviděla. Tento lesbický vztah – i když ze strany Mimi spíše zdvořilostní – trval tři roky. Isabela, která se netajila touhou po smrti, zemřela na epidemii neštovic, když několik dnů předtím porodila Josefovi druhou dceru.

Brzy nato se znovu ve Vídni objevil Albert a zaujal nejdůležitější místo v životě Mimi. Otec František Štěpán Lotrinský však s ní měl jiné plány. Jejím ženichem se měl stál syn císařovy sestry. Na straně zamilovaných však stála osoba nejpovolanější – Marie Terezie. Ta nabádala svou dceru, aby byla trpělivá a své city příliš neprozrazovala. Slíbila jí, že jí pomůže, že svého manžela přesvědčí.

Bohužel František Štěpán k velkému zoufalství Marie Terezie nečekaně v roce 1765 zemřel. Stalo se tak v Innsbrucku, kde se slavila svatba druhorozeného syna Leopolda, vévody toskánského. Mimi sice pro otce velice truchlila, ale jejím manželským plánům už nestálo nic v cestě.

Svatba se konala následujícího roku na zámku Schlosshof v blízkosti Moravského pole, na zámku, který kdysi patřil vojevůdci Evženu Savojskému.

Schlosshof

Zámek Schlosshof

Marie Terezie byla vůči novomanželům velice štědrá. Alberta, který byl mimořádně laskavým člověkem a kterého milovala jako své syny, jmenovala místodržícím v Uhrách se sídlem v Prešpurku. Tamní hrad nechala přestavět na moderní palác. Novomanžele zabezpečila finančně i několika panstvími, z nichž nejdůležitější bylo vévodství Těšínské. Pochopitelně tím opět popudila ostatní své děti.

Štěstí mladých manželů mělo být dovršeno v květnu 1767, kdy Mimi čekala své první dítě. Děvčátko však krátce po narození zemřelo a uvrhlo své rodiče do obrovského zoufalství. Brzy ještě Marie Kristina dostala po těžkém porodu horečku omladnic a následně pak Albert neštovice. I když se oba nakonec uzdravili, další děti už neměli. Později adoptovali svého synovce a ustanovili ho svým dědicem.

I přesto bylo manželství šťastné a harmonické. Albert, který vyrůstal v umělecké atmosféře na drážďanském dvoře, začal za podpory Mimi zakládat v Prešpurku uměleckou sbírku, která se stala základem jedné z nejvýznamnějších současných galerií, kterou také založili  - vídeňské Albertiny, pojmenované na jeho počest.

Albertina

Budova vídeňské Albertiny

Bezstarostná léta v Prešpurku, kde byli manželé velice oblíbeni, skončila smrtí Marie Terezie.

Nový císař Josef II. dal své sestře důrazně najevo, že nyní už s žádnými výhodami nemá počítat. Citelně manželům snížil apanáž a převelel je z Uher do rakouského Nizozemí (dnešní Belgie).

Také zde se manželé věnovali rozšiřování uměleckých sbírek a na předměstí Bruselu nechali postavit nádherný zámek Laeken, který dodnes obývá belgická královská rodina a který je veřejnosti otevřen jen dva měsíce v roce.

Bohužel situace v Nizozemí nebyla zdaleka tak idylická jako v Uhrách. Manželé byli jako místodržící ve velmi obtížné situaci, snažili se uklidnit bouřlivé protirakouské nálady zapříčiněné některými nesmyslnými reformami. Císař Josef II. však pro to neměl pochopení, byl příliš radikální a několikrát si manžele povolal na kobereček do Vídně.

Situaci uklidnil teprve po Josefově smrti jeho smířlivější bratr Leopold II. Jenže to už se do dnešní Belgie začaly šířit revoluční myšlenky ze sousední  Francie. V této neklidné době se manželé přestěhovali do Vídně, kde jim dal Leopoldův nástupce František II. k dispozici palác hraběte Sylva -Tarouca a odpovídající apanáž. U Mimi se začaly objevovat vážné zdravotní problémy, kterým nakonec podlehla. Zemřela šestapadesátiletá po 33 letech šťastného a harmonického vztahu.

Odpočívá v kapucínské hrobce, ale její srdce je pohřbeno v Augustiánském kostele. Zde je také náhrobek z carrarského mramoru, jehož autorem je proslulý italský sochař Antonio Canova. Nese latinské vyznání lásky:  UXORI OPTIMAE ALBERTUS – tedy Nejlepší manželce Albert.

Kenotaf Marie Kristiny

Kenotaf Marie Kristiny v Augustiánském kostele ve Vídni – mistrovské dílo Antonia Canovy

Vévoda Albert se stáhl z veřejného života a žil osaměle ještě dlouhých dvacet pět let. Jedinou radostí mu byly jeho umělecké sbírky, které dodnes patří k tomu nejlepšímu, co můžete ve Vídni spatřit.

Albertina

Dostat se do Albertiny znamená pokaždé vystát frontu – i to svědčí o tom, že zdejší sbírka i aktuální výstavy vždy znamenají mimořádný zážitek.

V seriálu Jany Ládyové o významných ženských osobnostech minulosti jste si také mohli přečíst:

Reklama