Dnešní příběh úzce souvisí s úterním cestopisným povídáním o Moháči (čtěte ZDE), který jsme nedávno navštívili. Bude o jedné mimořádně silné ženě. Ovdověla v pouhých jednadvaceti letech. Do té doby byla českou a uherskou královnou. Smrt milovaného manžela byl pro Marii Habsburskou životní tragédií.

I když se ji snažili její příbuzní vmanévrovat do „výhodných“ politických sňatků, všechny odmítla. Vlastně i její jediný sňatek nebyl nic jiného než politický kalkul císaře Maxmiliána I. Nicméně tenkrát bylo vybráno dobře – do Ludvíka se opravdu zamilovala a především i ona jím byla bezmezně milována.

Na našem webu jste si také mohli přečíst:

Marie Habsburská

V podstatě mu byla přislíbena ještě předtím, než se její budoucí manžel narodil. Mariin dědeček, císař Maxmilián I., byl mistr v plánování svateb. I on sám se dvakrát výhodně oženil. Poprvé s Marií Burgundskou se láska dostavila, zato podruhé s Biankou Sforza se ani nesnažil. Maxmilián ostatně nebyl žádné béčko – historie mu přisuzuje na sedmdesát nemanželských dětí!

Jeho skutečný „majstrštyk“ bylo ale uzavření Vídeňských svatebních smluv v roce 1515. O co šlo? Ve Vídni se konaly dvě svatby mezi dětmi habsburskými a jagellonskými. Maxmilián měl koho nabídnout. Dva vnuky a čtyři vnučky, děti svého zemřelého syna Filipa Sličného a proslulé Johany Šílené, na kterou Habsburkové s oblibou v budoucích generacích sváděli všechny své psychické problémy.

Maxmilián měl o budoucnosti svých vnoučat jasno, hned jak se narodila. Dělal si zálusk na země české a uherské, kde tehdy vládl mírný a nerozhodný Vladislav II. Jagellonský. Tomu se teprve v jeho třetím, krátkém, ale velice šťastném manželství s Annou de Foix narodily dvě děti. Anna a Ludvík, jehož narození ale zaplatila matka životem. Že byla Ludvíkovi vybrána Marie Habsburská, bylo jasné od začátku. A Annin ženich? Tady si ponechal dědeček otevřená vrátka. Mohl to být starší Karel, ale i Ferdinand a pro jistotu nabídl Maxmilián ještě sebe.

Marii tedy čekala skvělá budoucnost. V roce 1515, to jí bylo právě deset let, se musela rozloučit se svými sourozenci a vyrazit z Nizozemí, kde vyrůstala u své milované tety Markéty, do Vídně na svatbu. Tam byla - stejně jako její dětská švagrová Anna - vřele přijata vídeňským dvorem i obyvatelstvem. Pak se obě dívky odebraly do Innsbrucku, aby zde získaly patřičné vzdělání, než začnou plnit manželské a vladařské povinnosti.

A jak Marie vypadala? Byla menší, štíhlé postavy, pleť prý měla tmavší, což v té době nebylo příliš obvyklé. Byla vzdělaná, vychovával ji humanista Adrien z Utrechtu, stoupenec Erasma Rotterdamského. Marie svého o rok mladšího, vysokého, světlovlasého manžela okamžitě okouzlila. Byla opravdu vyspělejší po všech stránkách.


Ludvík nastoupil na trůn po smrti svého otce v roce 1516. Bylo mu deset let, takže za něj zpočátku pochopitelně vládla šlechta. Jenže to bylo v době, kdy se Turci nezadržitelně drali do střední Evropy. Mariin starší bratr Karel V., v té době už král španělský a císař římský, ji brzy vyzval, aby svého manžela do Budína, kde sídlil, následovala. To vyvolalo velkou nevoli uherské šlechty – Marie nebyla přece jen tak manipulovatelná jako její stále trochu dětský manžel. Zabránit turecké hrozbě však nedokázala pochopitelně ani ona. Uherské pokladnice zely prázdnotou. Obrátila se sice o pomoc na svého bratra, jenže ten měl spory s Francií, nemohl jí tedy vojensky pomoci. Také česká šlechta se neměla k činu – vždyť se Ludvík s Marií ani nenechali v Praze korunovat!

Svůj život zatím mladí manželé trávili výhradně v Budíně. A užívali si! Vybrané, pro Ludvíka dosud neznámé lahůdky se na královské tabuli podávaly šestkrát či sedmkrát denně. Mnohdy i po půlnoci, kdy byli již manželé společensky unaveni neustálými hrami, hony, tancem či milováním. Marie to s Ludvíkem uměla! Užívala různé babské lektvary, jen aby neotěhotněla. Ano, vyznala se  -  i v této oblasti byla mnohem zkušenější.

Socha LudvíkaSocha Ludvíka v areálu Památníku bitvy u Moháče

Po moháčské katastrofě nejspíš litovala… S Ludvíkem strávila pět nadmíru šťastných manželských let a z jeho smrti se jen těžce vzpamatovávala. Trpěla depresemi a začaly se u ní objevovat různé zdravotní problémy. Vdovský šat s bílým čepcem už vlastně nikdy neodložila. Odmítla jak dobrodruha Jana Zápolského, který se nechal korunovat uherským králem, stejně jako skotského krále Jakuba V., i když na ni byl vyvíjen obrovský tlak především ze strany jejích dvou starších bratrů. Krátkou dobu žila ještě v Uhrách a pak přesídlila do Kremse. Když v Nizozemí zemřela její milovaná tetička Markéta, požádal ji její bratr Karel V., aby se stala místodržitelkou v Nizozemí. Vyhověla mu a iniciativně se svěřeného úkolu chopila. Nicméně to tam neměla vůbec jednoduché. Země neprosperovala a často tu docházelo ke vzpourám. Ne – nebyla zde oblíbená, stejně jako její císařský bratr. Snažila se totiž v zemi nastolit pořádek. Vláda ji však natolik vyčerpávala, že po čtvrtstoletí i přes nesouhlas svého bratra složila úřad.

Odjela do Španělska, kde ve třiapadesáti letech v roce 1558 v tichosti zemřela …

Na našem webu jste si také mohli přečíst:

Reklama