Petr s Romanou jsou obyčejný mladý pár s jedním dítětem, u kterých by se na první pohled zdálo, že všechno funguje tak, jak má. Ale není tomu tak. Aby fungovalo opravdu doslova všechno, musí napřed jeden ke druhému přijít do postele. Spávají totiž v oddělených ložnicích. Důvodem je Petrovo neskutečné chrápání.

Přečtěte si příběh od čtenářky Romany.

Zatracené chrápání

Na počátku našeho vztahu s Petrem, i když jsme se milovali, většinou jsme spolu přes noc nezůstali, jezdívala jsem zpátky domů. Tak mi ani nepřišlo, že by Petr obzvlášť hlasitě chrápal. Ale pak, když už jsme spolu začali být i přes noc, jsem si najednou všimla, že jeho chrápání je třeba oproti chrápání mého otce, který usínal pravidelně odpoledne na gauči, daleko zřetelně a hlasitější.

Mamka se mi smála, že je to normální, že nezná chlapa, který by nechrápal, a stačí jen prý udělat takové to tcs, tsc, tsc, nebo ho obrátit na bok, a ono to přejde.
Jenže jak u koho. Možná to pomáhalo u mého otce, ale na Petra to nezabíralo.

chrápání ilustrační foto

Přesto jsme spolu začali žít, protože měl samozřejmě i jiné přednosti, které přebily takovou „malichernost“, jako je chrápání.

Malichernost. Tak ta to byla týden, 14 dní, tři týdny, ale pak už se to opravdu nedalo vydržet. Ráno jsem chodila jako tělo bez duše. Nevyspalá, kruhy pod očima. Petr mi slíbil, že zajde k doktorovi a nechá si upravit nosní přepážku, prostě že bude svoje chrápání řešit.
A opravdu na operačním, tedy spíše plastickém zákroku na jedné nejmenované klinice byl. Jenže zhruba po půl roce se mu chrápání vrátilo znovu. To už jsem čekala Petříka, našeho syna.
Bydleli jsme tehdy ještě v podnájmu, který měl jen kuchyň a obývací pokoj, kde jsem si na spaní roztahovali sedačku. Po zjištění, že jsem těhotná, jsme si našli větší byt, abych se alespoň trochu vyspala. Já jsem spávala v ložnici, Petr v obýváku. I když jsem ho přes tenké panelové stěny v noci slyšela, přece jen to bylo tlumenější než ve společné posteli.

Po narození Petříka mě Petr požádal o ruku, byla svatba a krátce nato jsme si vzali hypotéku na menší rodinný domek. S oddělenými ložnicemi.

Je mi třicet, Petrovi o dva roky víc, a bohužel náš sexuální život má velké trhliny. Vím, že je to jen a jen kvůli odděleným ložnicím. A mám obavy, že to bude ještě horší, protože už jsme si tak nějak na to oddělené spaní zvykli. Já jsem s Petříkem v ložnici a Petr má svoji ložnici nahoře, aby nás svým hlasitým chrápáním nebudil. I když bychom se třeba kolikrát chtěli milovat, když si představíme, že bych musela já nebo on zase v noci zpátky, tak si jen řekneme dobrou... a jdeme každý „k sobě“.
Petříkovi jsou 3 roky, už by měl spát ve svém pokojíčku, ale já ho mám stále u sebe, asi abych se necítila v ložnici tak sama, nevím...

Všichni, včetně mojí mamky, se diví, proč jako mladí lidé spáváme odděleně. Ale přála bych jim jednu jedinou noc s mým manželem a hned by pochopili.

Svého muže miluju, je skvělý otec, stará se o rodinu, je hodný, pozorný...  jenže v noci se k němu nepřitulím, necítím jeho tělo, jeho vůni.
Když jsem mu nedávno jen tak při řeči navrhla, jestli ještě nechce zkusit něco jiného proti chrápání, nějakého jiného odborníka, že přece musí něco existovat, jak to šílené, ale opravdu šílené chrápání odstranit, tak mi řekl, že jemu to nevadí. A prý už nic zkoušet nebude, protože mu posledně řekli, že se to může v jeho případě po čase vrátit. Navíc se, asi jako každý chlap, bojí všech bílých plášťů a lékařských vyšetření.

A tak už nějaký ten pátek „v klidu a tichu“ usínám a přemýšlím, jestli je vůbec normální nemít v noci po boku člověka, kterého miluji, a jestli se jeden druhému neodcizíme ještě víc. Zatracené chrápání.

Pozn. red.: jména byla pozměněna

Čtěte také:

Reklama