Dobrý den. Je sedm hodin ráno, před chvílí jsem nakojila dcerku, která už zase spokojeně spí, zatímco já si dám ranní sprchu, obleču se a budu si užívat poslední chvíle klidu. Protože nejpozději v 9 hodin zazvoní zvonek a za dveřmi bude stát manželova maminka.

Asi mi neporadíte, nevím, co by se dalo poradit, ale aspoň se vypovídám. Je mi 24 let, manželovi je 41 let, máme dvouměsíční holčičku. Mým problémem je manželova maminka. Je to 68letá paní, která po smrti svého manžela žije sama. Před půl rokem jí zemřela její moc dobrá kamarádka, a tak se hodně upnula na svého syna. Od té doby, co jsem na mateřské, si zvykla k nám chodit, každý den, tráví u nás valnou část dne. Bydlí nedaleko, má to k nám kousek. Manžel je v práci a já doma s malou a s jeho maminkou.

Je moc upovídaná, hodiny a hodiny povídá o všem možném, vzpomínky míchá s vyprávěním, co zažila nebo viděla předchozí den, sebemenší drobnost, nepřetržitý proud řeči. Některé věci vykládá pořád dokola, přece jen paměť už asi není, co bývala, nebo je tak ponořená do vzpomínek, že si to ani neuvědomuje, takže si některé příběhy vyslechnu nesčetněkrát. Já jsem odjakživa málomluvná, o to líp umím naslouchat. Ale tohle je ubíjející. Do toho ještě stihne komentovat všechno, co dělám, mám ji stále vedle sebe, při vaření (My jsme do zelňačky nikdy papriku nedávali, Verunko), při péči o malou (Nekojíš ji nějak často? Není ta voda studená?), prostě pořád. Když někdy vezme malou na hodinku ven sama (na procházky samozřejmě s námi taky chodí), nejsem schopná ani si ten oddych užít, většinou celou tu dobu sedím u hrnku čaje a nedělám vůbec nic, ani nemyslím.

Odchází po obědě, během odpoledne. Někdy po manželově návratu z práce, jindy ještě než přijde. A já jsem unavená a totálně vyčerpaná. Jako by ze mě odsála všechnu energii. Je to stále horší a horší.

Nechci, aby to vypadalo, že si stěžuji. Mám ji ráda, je to maminka mého muže a hodná ženská. Chápu, že se cítí sama, že si potřebuje povykládat, být v kontaktu s lidmi. Jen kdyby nechodila každý den, opravdu mi to bere všechnu sílu. Čekám na nějaký zázrak, že se objeví něco, co ji bude těšit víc než každodenní návštěvy synovy rodiny, ale marně.

Možná se zeptáte, proč jí neřeknu, aby nechodila každý den. Neřeknu. K čemu by to bylo? Jen bych ji zbytečně zranila a vzala jí její radost. Protože je vidět, jak ráda u nás je, jak je plná elánu. Myslím, že je to pro ni lepší, než kdyby seděla doma a cítila se zbytečná a nepotřebná. I proto bych jí to neřekla. A ze stejného důvodu to nechci ani po mém muži. Jen jsem mu jednou naznačila, jak vyčerpávající pro mne neustálá přítomnost jeho maminky je. Asi jsem naznačovala málo, asi to nepochopil, naopak, pochvaluje si, že jsme spolu. Nevím už, co s tím. A nevím, jak dlouho to ještě vydržím.

 

Reklama