Manželství někdy zkrátka nevyjde. Lidé se postupem času vyvíjejí a mění své názory i priority. Až jednoho dne zjistí, že už si přinejmenším nemají co říct. Stejné to bylo i u Romana (43). Jenže rozvod nebyl to nejhorší, co ho čekalo. Jeho manželka zničila život hned třem lidem.

Po čtrnáctiletém manželství přišla krize tak hluboká, že ji nebyli schopni překonat. „Naše hádky postupně přešly v ignorování jeden druhého. Nežili jsme už spolu, ale vedle sebe. Občas se našel nějaký ten světlejší den, hlavně díky našim dvěma dcerám, ale jinak už nestál náš vztah za nic. Poslední kapkou bylo, když jsem přišel domů a našel svou ženu v posteli s její kamarádkou. Byl to šok, ale leccos mi to pomohlo pochopit, jestliže je moje žena lesba. Ne že bych to odsuzoval, ale za manželku ji mít nemusím. I když tvrdila, že to tak není a byl to jen experiment,“ vypráví Roman příhodu, která odstartovala rozvodové řízení.

Muž

Majetkové vypořádání proběhlo bez větších komplikací, problém nastal až u dětí. Desetileté Sáry a třináctileté Heleny. „Holkám se odmala věnuji víc než jejich matka. Nebýt mě, dřepěly by doma u počítače. To já organizoval výlety, byl s nimi doma, když onemocněly, psal s nimi úkoly. Neříkám, že je Zuzana špatná matka, ale i ona musí uznat, že si naše děti víc rozumí se mnou. A tak jsem jí řekl, že podám žádost o svěření dětí do péče. S tím, že ji budou samozřejmě pravidelně navštěvovat, jak se jim zlíbí. Jsou už velké a samostatné. Jenže ona o tom nechtěla ani slyšet,“ vzpomíná na jednu z největších hádek, ke které mezi nimi kdy došlo. Vyčetli si kde co, ale Roman se svého plánu vzdát nehodlal. A tak přišel těžší kalibr.

„Řekla mi, že holky nikdy nedostanu, nemám na ně prý nárok. Můj argument, že mě mají radši, ji tak rozzuřil, že na mě vyštěkla něco, co mělo raději zůstat dál skryto. Prý vůbec nejsem jejich otec! Stál jsem tam jako opařený. Totálně mě tím odzbrojila. Ale po chvíli mi došlo, že se jen snaží dosáhnout svého, a to všemi prostředky. Klidně i lží. Práskl jsem dveřmi a rozhodl jsem se pro test otcovství,“ svěřuje se Roman. Dcerám pak v noci udělal stěr z vnitřků tváře a vzorky odeslal do laboratoře. Do týdne přišla odpověď.

Moje otcovství bylo skutečně vyloučené. U obou dětí! Byl to šok, i když se to vlastně tak trochu dalo čekat. Hlava mi pořád nebrala, že moje děti, které mi říkají táto, nejsou moje. Zhroutil se mi celý svět. Jsou to už tři měsíce a já pořád nevím, jak dál. Holky zatím nic netuší, jenže já se nedokážu tvářit, že se nic neděje. A tak se s nimi vídám jen minimálně. Vymlouvám se na práci. Musím si nejdřív sám srovnat v hlavě, jak se zachovat. Zapomenout na to, co vím, a být dál skvělým tátou? Nebo to vzdát a od všeho utéct? Buď jak buď, jedno je jisté. Ve skutečnosti nemám vlastního potomka a žádného už možná ani mít nebudu! trápí se Roman.

Čtěte také:

Reklama