Trpělivost má své meze, i ta moje měla.

Vydržela jsem to s ním 20 let, a pak jsem řekla dost. Dál už ani den.

 

Nikdo se mi nemůže divit, protože mi vyváděl takové kousky, které lze jen těžko rozdýchat.

Začalo to již v době, kdy naše první dítě, syn Robert, byl ve školkovém věku a já jsem jednou pověřila manžela, aby ho odpoledne ze školky vyzvedl sám a koupil při tom 1/2 chleba, 5 vajec a 1 máslo.

Měla jsem štěstí, ztratil jen máslo a rozbil  vejce. Synka domů dovedl bez úhony.
Když jsem se mu snažila vytknout, že úkol nesplnil podle mého očekávání, tak odvětil, že můžu být ráda, že kluka neztratil.

 

Jiný den jsem zase přišla domů z práce, otevřu dveře do kuchyně a našla jsem své tříleté dítě sedět na podlaze, před ním na zemi televizor, samozřejmě pod proudem, bez zadního  krytu, polorozebraný, kolem spousta dílů a nářadí, a moje  nebohé dítě mělo ručičku strčenou v prostoru televizních útrob a muž kutil něco vedle něj. Hned jak jsem uviděla tu hrůzu, zařvala jsem a strachy jsem málem omdlela. A můj manžel? Povídá: „Neřvi tolik, proboha, on mi dělá jenom uzemění...“     

 

Největším jeho husarským kouskem byl ale náš výlet do Krčského lesa.
Měli jsme spoustu přátel a scházeli jsme se v  hospůdce se zahrádkou Na tý louce zelený. Je více než jasné, že se nám nikdy nechtělo domů, ale měli jsme 2 děti, a tak samozřejmě i povinnosti. Nikdy jsem alkohol nepila, to v naší rodině obstarával manžel vždy poctivě i za mne. Já ho za to neúnavně a spolehlivě vozila či vodila domů a starala se, aby měl vše, tj. zejména těžkou tahací harmoniku, v pořádku. Celá léta.

 

Tentokrát jsme však byli pěšky, s oběma dětma, a tak jsem s přicházejícím večerem upozorňovala manžela, že je čas jít domů. „Ještě chvilinku,“ žadonil a pak uplynula hodina a on se stále nezvedal, a další hodina odbila a on žadonil o další chvilinku. Až má trpělivost vypršela, sebrala jsem syna na sporťáku a vyrazila domů sama. Jemu jsem tam nechala dceru v hlubokém kočáru, a protože na ni strašně trpěl a miloval ji, vsadila jsem na to, že vyrazí hned za mnou.

 

Nebudu popisovat minuty strachu. Dodnes si to vyčítám...
Syn již dávno spal doma v postýlce a já přecházela jako lvice místností od jednoho okna ke druhému, modlíc se k Bohu za  ně oba. Ale uplynuly ještě asi 3 nekonečné hodiny, již byla tma, když vtom jsem uslyšela hurónský zpěv, nesoucí se naší ulicí. Vykoukla jsem z okna a uviděla jsem hrůzně – komický obraz. Ulicí dolů to šněroval s naším kočárkem manželův nejlepší kamarád, podotýkám, že ve velmi podroušeném stavu, hlasitě pěl, mého manžela měl naprosto opilého přehozeného přes kočárek. Dcera klidně spinkala vevnitř kočáru. Takto je vláčel údajně přes celý Krčský les, od restaurace Na tý louce zelený až do Šeberova, kde jsme tehdy bydleli. Dcera to naštěstí přežila bez jakékoliv újmy, kočár byl ale nepoužitelný. Je to pěkný kus cesty, dodnes nechápu...

 

A to jsem už věděla, že není něco v pořádku, že jsem si vzala oblíbeného, ale nepacifikovatelného jedince. Vydržela jsem to s ním už jen dalších 15 let, jeden husarský kousek následoval druhý, a potom přišel konec našeho manželství, když už se ani naše dospělé děti nemohly na jeho vylomeniny dívat.

 

No a pak se nevdávejte, když je to taková pohoda a člověk si užije spoustu legrace...

 

Dnes bych ho připevnila na velmi krátké vodítko hned po svatbě a byl by klid. Možná. Kdo ví...

           

 

Reklama