Třicetiletá Monika se nám svěřila se svým problémem. Její manžel dostal zajímavou pracovní nabídku, ale ta obnáší stěhovaní. Zatímco on se na nové místo a bydliště těší, Monika má ze změny hrůzu.

V cizině je celkem běžné, že se lidé stěhují za prací, a nečiní jim to sebemenší potíže. Dokonce nechávají na místě zařízení celého bytu nebo domu a berou si s sebou jen to nejnutnější.

travel

Co je na tom tak zvláštního? Odjakživa se lidé přemísťovali za prací, jezdili na zkušenou, opouštěli své rodné domy i rodné hroudy a šli za lepším, aby finančně zabezpečili své rodiny. Vždycky jsem si říkala, že bych to dokázala také, a dokonce jsem to považovala za samozřejmé.

Do té doby, než jsem sama byla postavena před realitu a musela řešit podobnou otázku. Manžel dostal od firmy, kde pracuje, velmi zajímavou a lukrativní nabídku. Jenomže to obnáší změnu bydliště. Nové sídlo firmy je přes půl republiky a o nějakém dojíždění nemůže být řeč. Vím, že existují rodiny, které žijí na dálku. Jeden odjíždí na celý týden pryč a vrací se na víkendy. Jenomže takhle žít nechci. Jsme spolu teprve dva roky, máme roční dítě. Nedokážu si představit, že by tátu vidělo jen o víkendech.

Kromě toho mi nikdo nevymluví, že odloučením vztah neutrpí a časem se nerozloží.

Proto vím, že je nutné, abych se podřídila a jela s ním. Rozumově si dokážu všechno vysvětlit a zdůvodnit, ale vnitřně se tomu strašně bráním a mám za to na sebe vztek. Nikdy jsem si nemyslela, že budu takový „zápecník“, který je tolik vázán na svoje domácí „teplíčko“, na zařízený domeček, kamarádky a známé prostředí. Kdyby mi bylo padesát, neřeknu, ale je mi necelých třicet  Přesto se bojím té změny a do nového místa se mi vůbec nechce.

O svých pocitech jsem mluvila i se svým manželem, ale jen tak opatrně, abych ho zbytečně neotrávila. On se na nové působiště moc těší a plánuje, jak se zařídíme. Už viděl i náš nový byt, který je prý na hezkém místě v moderní zástavbě. Jenomže já v tom zase vidím jen to černé. Že to je nějaký zapadákov, kde lišky dávají dobrou noc, kde nebudu nikoho znát, budu se cítit opuštěná a kdesi cosi...

Poraďte mi, jak se toho zbavit a začít se také těšit. Zažily jste někdy podobnou situaci? Jak jste se s tím vyrovnaly?

Děkuji za rady,

Monika

Reklama