Jak je pro ženu těžké, když se jí proti tchýni nezastane vlastní manžel, si přečtěte v příspěvku od čtenářky s nickem Božena a Jakub

Milé čtenářky a redakce Ženy-in! Skoro celé dopoledne přemýšlím, zda napsat moje zkušenosti s tchýní. Nemám ani tak snad nějaký extra příběh, ale pár zkušeností za těch 15 let soužití s tchýní a tchánem mám.

Vdávala jsem se velmi mladá, přestože jsem se vdávat nemusela. Bylo mi 18 let a 3 týdny a už jsem se vdávala. Nejdřív to bylo super. Kuchyň jsme měli společnou, koupelnu taky, vlastně jsme nahoru do parta chodili jen spát. Po 13 měsících od svatby se nám narodila dcera a pak nastaly první problémy.

Tchýně mi mluvila do kojení, takže jsem kojila 14 dnů a kojení šlo do háje a na dovršení toho, ani jsem neměla po šestinedělí a už jsem běhala po poli a sbírala brambory. No byla jsem mladá, měla jsem na očích "růžové brýle" a zatím jsem mlčela.

Nicméně stupňovalo se to všechno a já se začala nahlas ozývat. No a to jsem neměla dělat. Manžel chodil na třísměnný provoz, a často u těch hádek nebyl a když náhodou byl, tak se mě bohužel ani nezastal. Čehož oni samozřejmě využili a vyčetli, co se dalo. Dospělo to tak daleko, že jsem manželovi řekla, že buď si nahoře vybudujem svoji kompletní bytovou jednotku, nebo že půjdu i s dcerou pryč.

Takže jsme jednoho dne měli nahoře hotovo a bylo to lepší. Nicméně neustálé mluvení do výchovy dcery, když něco tchýně říkala, tak to říkala jako příkaz, né jako radu. Smutné je to, že podle ní, ale ani podle tchána nemůžu mít já v něčem pravdu a bohužel se to všechno celé soužití podepsalo i na dceři a dost ji rozmazlili. Ale to oni nepřiznají a ještě mi podrývají autoritu. Třeba když něco řeknu nebo když přijde dcera ze školy a jde  domů nahoru, tak jde kolem jejich kuchyně, a oni udělají ten podraz a nabídnou jí jídlo, i když já mám uvařeno.

No a dospělo to u dcery tak daleko, že těď si mazaně vybírá jídlo, kde je to lepší, tak tam se jde najíst. Mě se to nelíbí a když jsem na toto téma začala párkrát mluvit, tak mi bylo řečeno, že u nich je to zvykem po celé generace a nevidí na tom nic špatného, že moje dcera jí u nich. Já neříkám, že se tam občas nemůže najíst, ale to, že už je mazaná a vybíravá, to oni nepřiznají. Nyní ještě máme téměř 3 letého synka, u něho už jsem si nenechala do výchovy tolik mluvit, a co se týká synka jedení u nich dole, tak u toho už to nenechávám dojít tak daleko.

No nakonec musím říct, že je to s tchýni trošku lepší. Leč bohužel musím napsat, že se horší tchán. Sice jsme se už dlouho nepohádali, ale když už ano, tak víc "ječí" právě tchán. A můj manžel? Neustále "bulík", který se nedokázal "odstřihnout od pupenčí šňůry" své matky a občas mám pocit, že ani "pupenční šňůry svého otce" :-)))

Takže občas i přemýšlím, zda tu dál zůstávat aspoň kvůli dětem, nebo to zabalit a jít dál. Nejsmutnější na tom je to, že si neustále myslím, že kdybychom bydleli sami, tak máme zlaté manželství a svatý klid. Nicméně chci poradit snachám, nedejte se, bojujte za své děti a i kdyby to mělo být za cenu hádek s tchýní a tchánem, tak přesto bojujte. Vybojujte si aspoň malinký kousíček svobody, výsledek bude stát za to. Já se nedala a je to lepší.  

S pozdravem Božena a Jakub    

Pozn. red.: text nebyl redakčně upraven.

Milá čtenářko s nickem Božena a Jakub. Díky za další pohled na dnešní téma a držím palce. Nedejte se!            

Reklama