On chce jezdit o víkendu na chatu, ona chce zůstat ve městě. Jeho baví vrtat se v hlíně, ji četba, film, divadlo a koncerty. Může to být i obráceně, ale vždy to znamená probém. Přečtěte si příběh manželů Hajníkových a napište nám, jestli máte podobné starosti...

chalupa

Manželé Hajníkovi pochází oba z Prahy. Když se jim podařilo krátce po svatbě sehnat na Berounsku za dobrou cenu starší chalupu, byli nadšeni. Konec hlučným a prašným víkendům, budou jezdit do přírody.

Zhruba dva roky dávali chalupu dohromady. V té době se jim narodilo první dítě, syn, který na chalupě prožil společně s rodiči všechny víkendy. Bohužel převážně pracovní. Po dvou letech se narodila ještě dcera.
S oběma dětmi trávili na chalupě skoro každý víkend, byli rádi, že vypadli z Prahy. Jenže jak děti rostly, společné víkendy s rodiči čím dál častěji odmítaly. Syn přestal jezdit zhruba už od šestnácti, dcera zanedlouho po něm. Nechtěli je k ničemu nutit, a tak jezdili sami.

Jenomže středobod jejich zájmu - děti, tam najednou chyběly. Manželé Hajníkovi sice byli na chalupě spolu, ale zároveň tam byl každý sám. Vázla vzájemná komunikace.
Pan Hajník, sotva vystoupil z auta, už se hrnul na zahradu a do dílny. Pořád něco sázel, pořád něco vylepšoval a kutil.
Paní Hajníková si naopak chtěla na chalupě odpočinout, měla dost práce přes týden. Byla ráda, že si může v klidu a tichu sednout a třeba vzít knihu do ruky. To se ale manželovi nelíbilo. V práci neměl žádný pohyb, a tak nejen sebe, ale i ženu pořád do něčeho honil.

Paní Hajníková začala mít společně strávených víkendů na chalupě plné zuby. To si lépe odpočine doma, v Praze.
Najednou si začala uvědomovat, že na chalupu už jezdí jen z jakési setrvačnosti. Vůbec ji to tam nebaví. Jak dlouho už například nebyli o víkendu v divadle, na plese, v kině, vždyť v Praze je tolik možností. Každý víkend jen chalupa a chalupa. V zimě i v léte. Nekonečné předělávání a vylepšování.

Jednoho pátečního odpoledne se paní Hajníková vzepřela, že nepojede. Vymluvila se, že jí není dobře, a manžel jel sám. Děti už doma nebydlely, zůstala v bytě sama. Byla svou paní. Žádné: podej, přidrž, uvař... mohla si dělat, co chce. Šla se projít po staré Praze, tak dlouho už tam nebyla, večer si zašla do kina, příští den si dala po dlouhé době sraz s kamarádkou a zašly si společně na víno do jejich oblíbené kavárny.

Uvědomila si, že když už nejezdí na chalupu s dětmi, nechce tam trávit každý víkend, manžel ji tam stejně úplně přehlíží. Chce žít kulturně, jako žila dřív. Navíc si začala uvědomovat, jak odlišné zájmy s manželem mají. Zatímco on by se nejraději hrabal od rána do večera v hlíně, ona by se šla raději podívat někam do galerie, kam by jeho ovšem nedostala ani párem volů.
Začalo se jí stýskat po kulturním ruchu velkoměsta. Když je celý den v práci, moc si ho neužije.

Další víkend se na žádné bolesti nevymlouvala, ale rovnou manželovi navrhla, jestli by nemohli zůstat v Praze a zajít si třeba večer do kina. Řekl jí, jestli se nezbláznila. Prý má Prahy přes týden dost a chce si jet „odpočinout“. Jenže z chalupy jezdil nadělaný ještě víc.

Začalo jaro a paní Hajníková se už teď hrozí, kolik jí toho manžel zase naloží. Závidí svým kamarádkám, které si jezdí na své chalupu odpočinout, otevřou si s partnerem lahvinku, nic neřeší. Tohle ona nezná, a tak přemýšlí, jak to manželovi říct: „Nechci s tebou jezdit, nebaví mě to tam, mám chalupy (i tebe) plné zuby.“

Čtěte také:

Reklama