Některé příběhy znějí při prvním poslechnutí celkem úsměvně. Člověk si často pomyslí, že podobné starosti by chtěl mít, a s mávnutím ruky o nich přestane přemýšlet. Když se však náhodou k něčemu podobnému dostanete blíž, či v tom dokonce žijete, úsměv se může postupně vytratit.

Jeden takový příběh prožívá paní Anna (33 let). Žije v na prvním pohled spokojeném manželství. Kdybyste se prý na ni poptali u sousedů a známých, řekli by pravděpodobně něco pochvalného, protože její rodina skutečně patří mezi ty šťastné, co nemusí řešit existenční ani žádné jiné problémy.

pedant

Nebo je něco jinak? „Zpočátku to opravdu vypadalo jako to, čemu se teď moderně říká americký sen,“ začíná své vyprávění Anna a nervózně si při tom prohrábne vlasy. „S manželem jsme se brali celkem mladí, brzy přišly dvě děti. Pořídili jsme si auto, pak pěkný dům, který splácíme dodnes, nechybí pravidelná dovolená a teď už nás čekají jen samé sociální jistoty,“ pokouší se smutně o vtipkování žena, která doma v kuchyni chodí v prvorepublikové zástěře a na večer si obléká na míru ušitý korzet, manžel to tak chce.

Na podobných přáních by nebylo nic divného, ne nadarmo se říká proti gustu žádný dišputát, ale časem se manžel paní Anny čím dál více vžíval do role pána a vládce světa, resp. jejich domácnosti, a nešťastné ženě na mateřské začaly krušné časy.

„Dokud byly děti malé, tak to nějak šlo. Sice mě štvalo, že zatímco já tlačím kočárek a hlídám, aby se starší syn někam nezaběhnul, manžel si kráčel o pár kroků napřed a my za ním cupitali jako otroci, ale můj mozek znavený nočním kojením a permanentním nevyspáním tomu nepřikládal větší význam,“ vzpomíná na první společné roky Anna a hned dodává, že situace se začala zhoršovat, když chtěla nastoupit zpět do práce.

Manžel prohlásil, že ji chce mít doma, aby se mohla starat dobře o rodinu a dům. „Přiznávám, že mi to nejdřív přišlo jako dobrý nápad, neboť jsem si nedovedla představit, jak zvládnu dojíždění a rozvoz dětí, kam je potřeba, ale časem se to nějak zvrhlo,“ vypráví Anna, jež je finančně plně závislá na manželovi, který chce po ní vyúčtovat každý pitomý rohlík, který koupí.

„Ale to není to nejhorší,“ směje se nervózně mladá žena, která celý den tráví péčí o dům a děti a každý večer se obává, že se najde na její práci nějaký nedostatek, za který bude peskována.

„Jsem úplně na nervy z chodu naší domácnosti. Když manžel přijde domů, musíme ho společně uvítat, kluci nesmí být rozcuchaní ani špinaví, o nějakém nepořádku doma ani nemluvím. Pak zasedneme k večeři a čekáme, až náš živitel řekne ´dobrou chuť´. To znamená, že se kluci a já můžeme pustit do jídla. Vím, že je to spíš jako z nějaké komedie a nevypadá to jako žádný problém, ale ono to člověku začne lézt na mozek,“ vysvětluje Anna.

„Dost mi taky vadí jeho přístup. Netrpíme nedostatkem, ale samozřejmě musím nakupovat s rozumem a on jako živitel vždy musí dostat to nejlepší sousto, většinou jde o maso, pak teprve mohu zbytek rozdělit mezi děti a sebe,“ svěřuje se s podrobnostmi ze svého soukromí žena, s kterou byste možná na první pohled měnily, ale ruku na srdce - jak dlouho byste to vydržely?

Když jde Anna někam ven, manžel jí vybere šaty, které si má obléknout, a před odchodem zkontroluje, zda je správně nalíčená a učesaná. Zásadně také rozhoduje o programu rodiny, který se samozřejmě sestavuje tak, aby plně vyhovoval jemu. „Vím, že je to náš živitel, jak neustále zdůrazňuje, ale když udělá scénu kvůli pěti minutám, když kluky nemůžu dostat včas z dětského hřiště, a nemám tedy připravenou večeři přesně na 18.15 hodin, tak mi to přijde dost nepřiměřené,“ svěřuje se nešťastná manželka, která uvažuje, že už to dlouho nevydrží. „Ano, spousta žen mě asi odsoudí, nemám si na co stěžovat a kluci svého tátu milují, i když z něho mají strach, ale já jsem úplně ztratila svůj život, jsem loutka, která ztratila duši...“

Tak co, milé dámy, ještě byste s Annou měnily? A jak by se podle vás měla zachovat?

Přečtěte si také:

Reklama