Blížící se Vánoce ve většině z nás zpravidla nastartují duševní pochody, které se zcela vymykají z normálu. V polovině listopadu dostávám třesavku z obavy, že nic nestihnu, letos to prostě určitě dopadne příšerně, nebudou dárky, cukroví, ryba, stromek, uklizeno, nazdobeno, napečeno, nasmaženo … no prostě obvyklé předvánoční děsy. Jako každý rok ovšem celou situaci řeším metodou “O.T.N.D. - ono to nějak dopadne,” která mě zachraňuje před propadnutím naprostému šílenství a umožní mi obvyklý předvánoční maratón dotáhnout do vítězného závěru, aniž bych se vyčerpáním zhroutila.

Některé z nás však berou tyto každoroční vánoční přípravy natolik vážně a zodpovědně, že nejpozději s rojením svatých mužů a ďáblíků propadají trudnomyslnosti, chandrám a depresím podobným stavům. Většinou však zcela bez rozumného důvodu – jejich domácnosti jsou bez poskvrnky (dokonce i šuplíky mají zespodu umyté), perníčky a zázvorky už odpočívají a měknou v krabicích, dárky jsou zabalené, opatřené jmenovkou a uložené na místě, odkud budou na Štědrý den vyzvednuty, prostě všechno klape, jak by mělo.

Protože tyto ženy nedisponují pojistkou O.T.N.D., předvánoční chmury je doslova nutí k provádění mnohdy nepochopitelných kousků, kterým bych sama neuvěřila, kdyby takto “postiženou” nebyla jedna má kamarádka, jinak neobyčejně schopná, inteligentní, duchapřítomná, a navíc velice atraktivní žena.

Všechno to začalo, když slavila první Vánoce ve vlastní domácnosti a nabyla dojmu, že jen naprostá dokonalost je dostačující. Toho roku se doslova hroutila při pomyšlení, že má napečeno jen patnáct druhů cukroví, a to je už, proboha!, polovina prosince, že dosud v bytě nenaleštila vše, co takový zásah snese, a sžíraly ji pochybnosti, zda jedle, kterou jen stěží procpala dveřmi na balkon, nebude příliš malá. Večer před Štědrým dnem se celý byt doslova skvěl čistotou, dýchal útulností a snad z každého rohu ty Vánoce vykukovaly. Jen z očí mé ubohé kamarádky zíral děs – byla zcela vyčerpaná a pomyšlení na příští den a rybu jí moc radosti a chuti do života nepřidávalo.

Tak to vedla ještě pár neutěšených let – Vánoce ji prostě vždycky dostaly a myšlenka na prosincové dny se začínala pojit s představou vypolštářované cely. Za to, že v ní neskončila, vděčí úžasné vlastnosti lidské mysli, která si bez naší vůle dovede ve většině případů docela dobře poradit sama.

Kamarádka prostě jednoho roku nalezla skvělý lék – nakupování. Zjistila, že tato činnost jí přináší to správné uvolnění, a konec konců spojí příjemné s užitečným, protože se báječně odreaguje a přitom pořídí potřebné vánoční dárky. Několik let tenhle systém fungoval dokonale, jenže pak se to celé nějak podivně zvrtlo. Od jisté doby vyrážela den co den pod záminkou nákupu vánočních dárků na spanilou jízdu obchody. Měla jsem podezření, že už příliš nerozlišovala, jestli právě vstoupila do železářství nebo klenotnictví, jejím cílem bylo prostě cokoli koupit. Během pár dní dokázala natahat domů neuvěřitelné množství věcí, které nejenže jako dárek pro kohokoli byly naprosto nepředstavitelné, ale povětšinou se jednalo o předměty, jejichž smysl patrně unikal už výrobci a jen nepochopitelnou souhrou náhod se propracovaly až do něčí domácnosti. Toho roku, kdy nakupovací mánie vrcholila, řešila kamarádka problém, komu věnovat kožešinové papuče velikostí tak na obra Koloděje a pět párů vzorovaných jedovatě zelených punčocháčů. Protože si nebyla tak docela jista, jak se tyto úžasné poklady dostaly až k ní domů, pojala rozhodnutí od příštího roku nakupovat “racionálně”.

A opravdu své předsevzetí dodržela – poté, co obstarala dary pro celé širé příbuzenstvo, vydala se opět na tažení obchody, opět pod záminkou nákupu dárků, ovšem tentokrát již nejednala nijak zbrkle a bezhlavě, spíš naopak. Jejím cílem se staly krámky, do kterých by během roku nos nestrčila, ale tato doba jí připadala právě tak vhodná k tomu, aby prošmejdila všechna drahá zlatnictví, nóbl obchůdky s oblečením a báječně vonící parfumerie. Tady byla rozhodnuta zrealizovat všechny ty tajné sny, co jich celý rok měla, vždyť teď přišla ta správná chvíle, kdy si mohla trošku vyhodit z kopýtka. Tedy udělala si radost tu i onde a v příjemném rozpoložení dorazila domů, aby se se svými úlovky ještě potěšila, než je předá k zabalení “dárci”.

Pár roků tento způsob zahánění chmur fungoval báječně, jenže osud je potvora a tropí všelijaké kousky. Zkrátka a dobře, jednoho dne, a zrovna v kritickém předvánočním období, přišla na to, že si její manžel našel mladičkou přítelkyni. Přestože ji tato skutečnost naštvala víc než dost, zachovala chladnou hlavu a o milém zajíčkovi si leccos zjistila – mimo jiné i to, že udržuje paralelní vztah s relativně pohledným mladým mužem, kterého, ano, svět je opravdu hodně malý, vídá občas na pracovních poradách. A toho roku našla ten nejbáječnější lék na předvánoční deprese – prostě milému mladíkovi dovolila, aby se do ní zcela bezhlavě zamiloval, hýčkal ji a všelijak rozmazloval. Té zimy nechodila po obchodech sama a bylo jí jasné, že na čem její oko se zalíbením spočine, to sice nenalezne pod vánočním stromečkem doma, ale jako dárek k ní onen kýžený předmět jistě připutuje. Cítila se skvěle, neboť pomsta bývá opravdu sladká – a takováhle obzvlášť.

A protože byl adventní čas, kdy se dějí podivné věci, stalo se, co se stát muselo – když si zkoušela úžasný briliantový prsten a nemohla se na ten třpyt vynadívat, koutkem oka zahlédla cosi povědomého. Pohlédla tím směrem a zůstala jako solný sloup – její vlastní manžel pár kroků od ní po boku své slečny na ni zíral stejně nevěřícně jako ona na něj!

Jak dopadla slečna s mladíkem, to se nikdy nedozvěděla, ale toho roku našla pod stromečkem neuvěřitelně sexy prádlo a kožich o dvě čísla menší, než by byla potřebovala. A manžela. A také se toho roku definitivně zbavila předvánočních depresí.

 
Reklama