Vdávala jsem se hodně brzy, vzala jsem si svou první lásku, čekali jsme miminko. Můj manžel pochází ze zvláštní rodiny. Jestli se to tak dá vůbec nazvat. Vychovávala ho babička, starala se i o jeho mladšího bratra, tchýně žije v zahraničí a jezdí k sem (díkybohu) jen zřídka. Tátu sice zná, ale má svoji rodinu, taky v zahraničí. Zamilovanost a růžové brýle mi vydržely několik let, vůbec jsem si neuvědomila, jaký dopad to může mít.

Vzali jsme se, chtěla jsem mít normální rodinu, což můj nastávající nechápal, ale vzal si mě. Přestěhovali jsme se do bytu, který nám půjčili rodiče-původně zamýšlel, že by bydlel u babičky.

Bydlí se mnou, ale donedávna trávil volný čas víc s kamarády, než se mnou a s dcerou.

Po roce a půl se situace uklidnila, vycházíme spolu lépe… anebo jsem si zvykla. Trápím se ukrutným stereotypem-nemůžu si pomoct, ale nějak mi ty procházky, úklid, vaření a další klasické úlohy ženy v domácnosti začínají lézt krkem.

Spolu nikam chodit nemůžeme. Sám chodí poměrně často, jednou až 2x týdně. To by mi připadalo v pořádku, jenže teď se na scéně objevila další osoba. Holčina, 17let, pevný tělo, naivní pohled na svět, žádná prudká inteligence. Doprovází mého manžela po akcích a dokonce za ním občas jezdí. Někdy u nás přespává, protože je z jiného města.

Já jsem unavená, občas protivná a zničená, mírně oplácaná a okoukaná, nikam se s ním nedostanu, tudíž taková sranda jako s ní se mnou hold být nemůže.

Píše jí, skoro denně jí píše SMS, zprávy si maže, telefon si hlídá. Asi bych nežárlila, kdybych si nepřečetla jednu zprávu zakončenou slovy "Ahoj Terezko :o)". Oslovení sice nic moc, jenže mně nikdy neřekl jménem, natožpak zdrobnělinou.

Ať je to jak chce, začala jsem být paranoidní, upnula jsem pohled na jeho telefon, najednou je mi nápadné, že jede do města, kde má babičku a pak jde s kamarády na pivko, protože ona Terezka je totiž sestra jeho kamaráda..

Několikrát už jsem se mu pokoušela vysvětlit, že pro mě je prostě Terezka sokyně a z mé strany se s tím nedá nic dělat. Prosila jsem ho, jestli něco bylo, ať mi to klidně řekne, na ulici ho nevyhodím a jsem přesvědčená, že nějaký úlet pod vlivem alkoholu jsem schopná skousnout - to se může stát vždycky. Jen se mi smál, že jsem hrozná, že to tak vůbec není.

Nejvíc se bojím toho, aby se do ní nezamiloval. Pověsila se mu kolem krku mladá hezká holka. Věřím tomu, že mu to musí imponovat, byla jsem jeho první holka.

Už nevím, jak se k tomu postavit, nemám jistotu a tak o tom dost přemýšlím, nedokážu si poručit a úplně na to zapomenout. Ale pokud má pravdu, není ode mě fér nedopřát mu kamarádku a být taková stíhačka.

Bohužel-nevěra se dokázat dá, věrnost ne. Několik zasvěcených lidí si myslí, že to nebude jenom tak, je to mladý kluk a nemá takový cit pro rodinu. Já bych mu ráda věřila, ale zatím mě nepřesvědčil o tom, že mu na ní nezáleží.

Já se víc bojím sama sebe, co to se mnou udělá. Bývala jsem strašně žárlivá, teď už s klidným svědomím můžu prohlásit, že přehnaná žárlivost není můj problém. A možná že kdyby se dřív setkával s holkami víc, nepřišlo by mi na jejich přátelství nic zvláštního.

Chtěla bych znát váš názor jak na něj, na náš vztah, tak na mě. Kritiku snesu =o)

Chvílemi mám pocit, že jednám správně, že by se tak chovala na mém místě každá, pak se vidím jako zamračená kvočna, která se nudí a tak hledá problémy a znepříjemňuje život manželovi. 

Reklama