Reklama


Vzali jsme se po roční známosti. Půl roku po svatbě se nám narodila Hanička. Marek pořád dokola vykřikoval, jak je rád, že má holčičku. Řekla jsem, že příště to bude kluk, abychom měli páreček. „Jen to ne, kluka nesmíme mít!“ „Jak nesmíme?“ Zarazil se, a pak odpověď zahrál do kouta, že holčičky jsou lepší. Brzy jsem to vypustila z hlavy. Hanka byla andílek, vše se dařilo. Marek byl pořád v práci, jezdil po světě, ve volných chvílích se maximálně věnoval v rodině, na víkendy občas jezdil za sportem. Měla jsem dojem, že snad nespí Ani jeden den neprolenošil. Někdy jsem se ptala, jak to všechno může zvládat a vydržet. Jen se smál, že jeho jen tak něco neporazí.


Jednou jsme vyrazili „do společnosti“. Malou hlídala kamarádka. Marek byl až přehnaně pozorný, bavil celé okolí, s každým rozprávěl, pořád objednával další jídlo a pití – vypadalo to, jako by vyhrál milion ve Sportce. Po návratu domů jsme si ještě všichni dali kafe. Marek najednou zmizel. Šla jsem se  podívat na Haničku. Najednou přišla kamarádka a šeptem mi sdělila, že Marek stojí v otevřeném okně a mlčí. Vyděšeně jsem běžela za ním. Na žádný dotaz neodpovídal.

Najednou začal mluvit. Tichým, divným hlasem. „Podívejte, jak je tam dole krásně, ta světla na hladině řeky, jen skočit.“ Nemohla jsem ze sebe vypravit slovo a začala se třást po celém těle. Kamarádka mne vystrčila ze dveří a zůstala v místnosti s Markem sama. Připadalo mi, že jsou tam celou věčnost. Najednou se objevili v kuchyni. Ona pobledlá a manžel zamlklý, ale živý. Pousmál se a řekl, že si jde lehnout. Chtěla jsem se zeptat, co to vše znamená, ale pohled kamarádky mne zarazil.


Prý si s ním povídala o „ničem“, spíše mluvila ona. Nicméně se jí podařilo přesvědčit Marka, aby slezl z okna. Na nic se ho neptala. Jen jí řekl, že je hrozně unavený, potřebuje se vyspat a všechno vysvětlí později. Teď nechce, aby na něj někdo mluvil, nebo by to mohlo špatně dopadnout.


Vysvětlení bylo ohromující. Nemoc. Maniodepresovní psychóza. Prý se mi to bál říci, že bych si ho nevzala. Proto nechce syna, protože nemoc je dědičná a přenáší se z otce na syna nebo z matky na dceru. Občas přijde záchvat podobný tomu „v okně“. Vzpomněla jsem si, že mi vyprávěl, jak byl kdysi v nemocnici, protože se zhroutil z přepracování. Přiznal, že to nebylo přepracování, ale ataka nemoci.

Byla jsem zmatená, myšlenky mi létaly hlavou. Pak jsem se uklidnila. To zvládneme, jsou léky, odborníci, dostaneš se z toho. Ale někde uvnitř hlodal zvláštní pocit. Že mne podvedl. Když se nás farář v kostele ptal, zda o sobě víme všechno, tak mi Marek lhal, protože mi to hlavní o sobě neřekl.  Snažila jsem se na to nemyslet.


Manžel si „poležel“ dva týdny na psychiatrii, pak se v pořádku vrátil a začal opět chodit do práce. Tam jen ukázal falešnou neschopenku. Dlouho byl klid. Byl stejný jako dříve, práce, sport, rodina, společné víkendy. Věnoval se mně a Hance na maximum. Jakoby se náš život vrátil do starých kolejí.

Jednou mi zazvonil mobil. „Tady Marek, miláčku, já nevím, kde jsem.“ Možná se to zdá být k smíchu, ale byla noc a Marek měl být na služební cestě v Bratislavě. Nebudu popisovat, co se vše dělo - manžel měl opět „okno“ a místo v Bratislavě se objevil v Mnichově. Dojela jsem si pro něj. Jak jsem ho našla, není důležité. Znovu psychiatrie, další léky, další falešná neschopenka. Zdravotní stav se začal horšit, zničehonic se sebral a odstěhoval  do hotelu. Nebyl schopen vysvětlit proč. Následoval pokus o sebevraždu. Opět nevěděl proč. Teď už byl pobyt na psychiatrii delší, léků přibylo a z falešné neschopenky bylo rozvázání pracovního poměru s velmi tučným odstupným.

Momentálně s námi Marek žije. Momentálně, protože někdy si „odskočí“ a občas nevím, kde je a kdy se vrátí. Téměř nekomunikuje. Sedí doma a stále mne sleduje, sleduje i dceru. A ptá se: „Proč si utíráš ruce do ručníku zrovna takhle?“ „Proč jsi teď vzala do ruky vařečku?“ „Proč Hanka píše ten úkol do toho modrého sešitu, když ví, že se mi ten sešit nelíbí?“ „Proč jsi otočila hlavu na tuhle stranu?“ Otázky vypadají směšně, ale on je opakuje pořád dokola. Hanka se ho bojí a nechce s ním být v jednom bytě. Když před časem „někam“ odjel a napsal mi SMS, že se vrátí za týden, skákala doma radostí, že budeme samy bez „hlídacího“ táty. A já měla radost také, bohužel, protože se ho bojím a moc.

Lékaři mi řekli, že se jeho nemoc bude pravděpodobně nadále zhoršovat, nemohou odhadnout, co se bude dít dál.  Svěřila jsem se se svými obavami, že by mohl něco nepříjemného provést mně nebo dceři. Bohužel tuto eventualitu nevyloučili. Jeho chování je nevyzpytatelné.

Nevím, co mám dělat, manžela mám ráda, prožili jsme spolu hezké dny, díky němu jsem mohla hodně cestovat, nemusela se starat o finance. Starám se o něj a starala bych se dál. Ale bojím se, strašně se bojím o život Haničky a o ten svůj. Má smysl, aby vyrůstala v permanentním strachu z otce? A mám si pořád připomínat, že mi kdysi lhal? Mám se rozvést a mít klid?