Výchova dětí je složitá věc, nikdo z nás na ni nemá patent. Všichni se učíme za pochodu a jsme více nebo méně úspěšní. Ale myslím, že určité věci bychom děti měli naučit.

Nemám ráda lidi, kteří jen kritizují, jak jsou cizí děti nevychované. Protože to tak nemusí být. Někdy se děti nechovají zrovna ukázkově - mohou mít třeba špatnou náladu, předvádějí se nebo zrovna nechtějí poslouchat, ale celkově jsou to poslušné děti. A jejich rodiče se snaží je vychovávat.

kids

Znám ale i takové rodiny, kde si děti dělají, co chtějí. A je to nepříjemné, když se s takovými lidmi potkáte třeba na hřišti nebo když takové dítě chodí s tím vaším do školky. Myslím totiž, že děti potřebují mít nějaké pevné body, aby věděly, co už se dělat nesmí. „Já se taky snažím naše děti vychovávat, ale je to těžké, když manžel jim všechno dovolí. Je hodně benevolentní, nic jim nezakáže, neokřikne je, když zlobí. A navíc ještě okřikuje mě, proč na ně křičím a proč je nutím něco dělat...“

Vyprávění paní Jitky je docela zajímavé a poučné. Když mají totiž manželé rozdílné názory na výchovu, musí to být pro celou rodinu dost stresující.

„Hlavně pro mě, děti si dělají, co chtějí. Je to pořád stejné od té doby, co děti trošku vyrostly. Když byly hodně malé, tak jsem samozřejmě netušila, jak to bude vypadat. Manžel děti rozmazloval už od narození, ale to je asi u miminek normální. Teprve postupně jsem zjistila, že manžel má na výchovu úplně jiný názor než já. Dřív jsme se o tom moc nebavili, nebyl důvod, dokud jsme neměli děti. Až později jsem zjistila, že se nejspíš budeme hodně hádat.

Tak je nech být...

Já bych totiž chtěla, aby naše děti poslouchaly, abych se za ně nemusela stydět, když jdeme na návštěvu nebo třeba do restaurace. Ale to by mě musel manžel podpořit, a ne jít proti mně! Pokaždé to skončí stejně, já se snažím děti nějak korigovat, a on řekne: „Co je? Tak je nech být...“ Děti pak klidně lítají po restauraci, já se stydím a potichu se dohaduju s manželem. Výsledek je vždycky stejný - manžel mi řekne, že jsou to i jeho děti, ať na ně nekřičím. A co jsem doteď dělala, že už mají být dávno vychované... Tím mě vždycky odrovná, a tak raději zmlknu.

Nejhorší je, že nechci být tvrdá matka, jejíž děti poslouchají jako hodinky, chápu, že děti potřebují nějakou volnost, říct svůj názor, musí si někdy dělat věci podle svého. Ale pořád? Manžel je nevychovává vůbec a já se snažím, aby aspoň trochu vychované byly. Podle něj to přeháním. Já si to nemyslím. Děti to samozřejmě dávno odhalily a využívají toho. Se vším jdou nejdřív za tatínkem, který jim to dovolí, a můžu já jim pak něco zakázat? Snažím se s nimi rozumně mluvit, přece jen už jim je devět a sedm, měli by leccos pochopit, vysvětluju jim, že nemohou dělat všechno, že je potřeba občas ustoupit, omezit se kvůli někomu jinému. Ale na to mi vždycky řeknou: „Ale když tatínek říkal...“

Nevím, je to boj s větrnými mlýny? Nebo má smysl, abych se dál snažila?“

Další články v našem magazínu:

Reklama