Je to hrozně složité. Žijeme ve středně velkém městě a manžel je tu učitel na gymnáziu, já pracuji v mateřince. Jsme spolu už patnáct let, ale známe se od dětství a máme dvě děti (Lence je 14 a Tomovi 12) a vůbec se všechno zdá jako skvělá idylka, máme malý domek, který jsme podědili po manželově babičce, celý jsme si ho dali dohromady, zkrátka nic nám nechybí.

Ve městě bydlí i moji rodiče, sestra a bratr, takže velké rodinné sešlosti jsou na denním pořádku, pořád se něco slaví, pořád je někdo u někoho na návštěvě, sestra má taky dvě děti (Vendulce je 17 a Majdě 13). Děcka spolu vyrůstaly, pořád byly buď u nás nebo u sestry, v létě jsme jezdili na vodu, pekli buřty, v zimě se zase sáňkovalo na stráni u lesa, my, dospělí pochopitelně s nimi.

Manžel s nimi vždycky blbnul nejvíc, je to kus chlapa, tak byl pořád ratolestmi ověšený jak vánoční stromeček, jsme jedna z těch rodin, která drží hodně pohromadě. Taková ta ideální rodina.

Pak jsem předloni začala mít chvíli pocit, že je manžel jako vyměněný, že s ním něco je, nikomu jsem to raději neříkala, ale i děti si všimly, že je nějaký zamlklejší. Když jsem se zeptala, byl trochu protivný, že neví, co mám, že se přece nic neděje. Začala jsem mít stejný pocit, jako když tatínek před lety jednu dobu zahýbal mamince a maminka se snažila dělat, že se nic neděje. Brečela jsem tajně jako ona. Pak to asi po dvou měsících přešlo a všechno fungovalo zase jako dřív, byli jsme dokonce všichni na horách se všemi dětmi, bylo to po tom stresu jako lázně.

A teď to začalo znovu, ale úplně jinak. Jak jsem říkala, žijeme ve středně velkém městě, ale drbárna je to tu stejná jako na vesnici, všichni o sobě vědí všechno ještě dřív, než to pomalu vědí ti dotyční.

Takže za mnou přiběhla sestra někdy začátkem listopadu s očima navrch hlavy, že má hroznou zprávu. Můj manžel prý má poměr s nějakou studentkou! Nejdřív ve mně hrklo, ale pak jsem se uklidnila, protože to byl nesmysl. Nemohl mít přece poměr se studentkou, neměl na něj přece kdy! Ve škole nijak dlouho nezůstával, a navíc třikrát nebo čtyřikrát týdně chodil domů rovnou s neteří, která na gymnáziu už druhý rok studovala. Věděly jsme to obě, takže jsme mohly být klidné.

Prostě jsme se zasmály těm děsným klepům a uvařily si kafe a daly si dvojku bílého. Jenže když chodíte nakupovat v městečku, kde se na vás pak místní klepny dívají takovým tím soucitným pohledem, zase znejistíte. Začala jsem být trochu podezřívavá a podrážděná a najednou jsem zjistila, že slídím i v manželových věcech.

Kdybych neslídila, nikdy bych na to nepřišla. Možná by to bylo lepší. Jednou jsem na stole našla písemky z chemie, kterou manžel učí. Měl je na víkend na opravení... Tak jsem si listovala a najednou mi padl pohled na srdíčko na jedné z písemek. Úplně ve mně hrklo, ale pak jsem se zase hned uklidnila, byla to písemka naší Vendy.

Řekla jsem si, že jsem pitomá, že se nechám takhle zblbnout. To bylo 16. prosince, sobota, pamatuju si to přesně, přípravy na Vánoce v plném proudu, tak jsem to chtěla pustit konečně z hlavy a užít si to.

Pitomá jsem byla. Neskutečně pitomá, a teď nevím, co mám dělat. už jsem se vzpamatovala, takže snad uvažuji docela racionálně, ale ocením každou radu. Došlo mi to 25., když jsme byli na návštěvě u ségry. My jsme klábosili v kuchyni i s manželem sestry, děcka s mužem byly v obýváku. Koukali na telku.

Leželi na pohovce a vůbec nemuseli nic dělat. Jen koukali na pohádku. Vendy byla o manžela opřená sice nevinně, ale jsem ženská a mám oči. K tomu jsem úplně viděla sebe před nějakými patnácti lety. Jsme si ke všemu strašně podobné. Co mám dělat?

Reklama