Reklama

Dokážete si představit, že byste jako žena pravicově smýšlející milovala člověka, který opěvuje dobu před revolucí a volí zásadně „levačkou“? Nebo obráceně? Že je to problém? A někde to přece funguje!

„Prosim Tě, nech si tvoje pitomý levičácký výlevy, kdo to má poslouchat, ty jeden Jakeši uvědomělej! Prober se konečně, vždyť ta tvoje „strana“ je bandou podvodníků a lupičů. Jdi dělat něco užitečnýho, třeba ten odpad, jak jsi sliboval. Nebo se ti nechce plnit plán pětiletky?? Zejtra si vol ty svý rudochy stoletý a nezatěžuj mě s tím!!“

komunista„Co já??? Ty se podívej, kam to ta tvoje pravice slavná dovedla! Všude bordel, nikdo neví, co má dělat, samej feťák, nemakačenko a podvody na daních. Platíš i za to, že dejcháš. Pracáky přecpaný lenochodoma, co nechtěj makat. To za nás se moje milá makat muselo. Jinak jsi byla příživník a šla sedět!“

Dokážete si představit, že tihle dva lidé, jejichž plamenný předvolební rozhovor jsem vyslechla, neb se jedná o mé známé, spolu žijí dvacet let, a pokud se nejedná o politiku, shodnou se naprosto ve všem?

Milují se, jezdí po výletech, vychovali dvě dcery a jeden na druhého za „normálních okolností“ nedá dopustit?

Zajímavé, že?

Už mnohokrát jsem si zkoušela představit, jestli bych byla vůbec schopná se zamilovat do člověka, který je vyznavačem komunistického modelu života společnosti.

Já nevím, ale v tuhle chvíli si myslím, že ne. Že prostě rozdíl v politické orientaci, a to tedy takový tristní, bych prostě vykousala.

Asi si dokážu představit, že by můj přítel byl třeba zelený, ale rudý??

Kdyby volil stranu piva, nebo já nevím, NEI, ale komunisty?

Nevzpomenu si dokonce ani na jediného kamarádka či kamarádku, kteří by volili levici. Stále si myslím, že člověk si vybírá možná dílem i mimoděk své přátele podle toho, že je cosi navzájem přitahuje a harmonizuje a politické přesvědčení je přece jedno z nejdůležitějších kritérií, vedle morálního kodexu, a i ten s tím vlastně někdy i úzce souvisí.

komunista

Nemohu pokládat za morální komunismus a energii minulého režimu.

A přesto, oni to dokázali a nějak se přes to přenesli.

Ptám se, jak se přes to ona mohla přenést?

Ale v zásadě bych se tak měla ptát i v jeho případě.

Byť se mi nechce, musím uznat, že on je na tom přece stejně.

Zeptala jsem se tedy obou. Jan (51), Miluška (47)

...„Miluška? To je takový zvláštní tvor a vždycky byla. Je to žena mnoha tváří. Strašně na ní obdivuju, že dokázala být v životě tak statečná, když vyrostla v děcáku po tom, co ji otec tloukl hlava nehlava. Líbí se mi její práce zdravotní sestřičky. Ona to dělá s takovou láskou, tak čistě, nebo co. Má moc pěkný vztah k dětem a dala jim vždycky všechno, co mohla. A je hezká, moc hezká. Nikdy mi nevyčítala moji práci montéra, ani fakt, že jsem často mimo domov. Stará se jako žádná jiná a ty rebarborový knedlíky a makovec… já bych ji nevyměnil. Jo, politika? Ona to má zamotaný v hlavě, ale já jí to prostě toleruju.“

...„Honza? Pupkatej, umíněnej opičák, co sebere každý zvíře a tahá mi to domů, aby se tomu prej nic nestalo. Já se pak starám o kdejaký toulavý kotě nebo štěně. Je strašně šikovnej ale. Podívej, tohle všechno vyřezával sám. To je hezký, viď? Nikdy nepil a nechodil do hospody, za to si ho taky vážim. Má veliký pochopení pro moji práci, když jsem často na službách, které beru, protože nejsou síly. Vždycky na mě čeká s večeří, když mám odpolední nebo „čtyřiadvacítku“. Nikdy mě nenechal svýmu osudu, když mi bylo ouvej. Jo, vážím si ho za to, že je to chlap, jak má být. Jo a politika? No, von je úplně mimo v tomhle směru. On se nezmění, vymyli mu mozek, chudáčkovi, ale já mu to odpustila už dávno...“


A pak, že to nejde. No nejsou rozkošní oba?