Do tohoto příspěvku se nepouštím ráda, neboť jím otevírám třináctou, ne-li čtrnáctou komnatu, dva roky zamčenou. Má-li však moje zkušenost komukoliv pomoci, pak má smysl ji zveřejnit. Nebude-li příspěvek dost „kompaktní,“ pak proto, že se děti ještě nechystají spát, ale zřejmě bude dlouhý,  není to téma na dva odstavce.

Předesílám, že u rodičů jsem nikdy nezažila ani zvýšený hlas, natož fyzické násilí, a nikdy mě nenapadlo, že by se mě osobně mohlo týkat.

Vdávala jsem se poměrně pozdě – kolem třiceti. S bývalým manželem jsme dva roky chodili, rok z toho společně před svatbou žili. Byl to moc pěkný chlap, kariéru před sebou, vztah ke sportu … a mně tloukly hodiny. Signály přišly poměrně záhy. Demagogie, která je mu vlastní, byla nějakou dobu verbální. Byla jsem značně svobodomyslná, plná energie a říkala si, že takové drobnosti dám, podvědomě i vědomě jsem přehlížela stále jasnější signály, že se jedná o osobnost až patologickou, v každém případě minimálně velmi labilní se sklony k závislostem a agresi. Nebavilo mě už být single, klubů jsem si užila dost, na třídních srazech hned v úvodu každoročně přicházel dotaz – tak co, už jsi vdaná? Zdá se to být vtipné, ne ale pro toho, kdo tomuto dotazu osobně čelí. Přála jsem si rodinu a zařadit se do statistických průměrů, věk už ostatně minimálně po prvním dítěti volal, přišlo na prahu 34 let.

Fyzický útok přišel před svatbou jednou – po kolaudaci bytu, odmítla jsem se teple obléct na balkon, chytil mě pod krkem a přitlačil ke kuchyňské lince. Tehdy jsem ho vyhodila. A pak vzala zpátky. V té době už pořádně lítal v gamblingu. Jak naivní si myslet, že rodina tohle změní. Dceři bylo pár dní, kdy mě poházel po bytě a přinutil jít do bankomatu pro peníze. Tehdy jsem se měla sbalit a už se nevrátit. Pořád jsem doufala. Měl odletět do mise, hodně si od ní sliboval, kariérní postup, finance, sebevědomí … po odletu jsem zjistila, že čekám druhé dítě, jistě, lze namítnout, že jsem se měla chránit sama, spolehla jsem na manžela, nechal si informaci, že si není zcela jistý, zda opravdu vše stihl včas, pro sebe. Dostat ji, ještě tu hodinu jsem v nemocnici pro prášky. Z mise se vrátil s dvojnásobnou zlomeninou, zlomeným sebevědomím, přidal jen na intenzitě s gamblingem, alkoholem a násilím.

V té době už jsem hodně pila. Mnohokrát zkoušela přestat a mnohokrát selhala. Do psychologické ambulance dodnes dochází žena, která byla vystavena psychickému násilí. Alkoholem své problémy začala řešit, nakonec se rozvedla, ale závislost jí zůstala na památku. Je z ní troska.

Doufala jsem dál, nechtěla jsem to vzdát, chtěla vydržet kvůli dětem s tím, že já už si svůj život vybrala a jim ten jejich nemám právo kazit. Vyhrožování sebevraždou, rozházený nábytek, křik – běžné. V momentě, kdy se starší dcera zeptala babičky, babi – táta mámu pořád bije? – jsem se rozhodla. Právě kvůli nim je nutné odejít. Byla jsem už naprosto nesoudná, prášky přepíjela, hledala únik … všechno špatně. Přijímám za svůj alkoholismus plnou zodpovědnost a nikoho z něj neviním. Jen vím, co jej prohlubovalo. Pít jsem přestala v momentě, kdy jsem podala návrh na rozvod. Jedním z pilířů byla také žena-in, konkrétně Eva Eb, Kareta, Kuty, Tanzanie, Risina, Olafka. Moc Vám, holky, děkuju, z celé duše.

Už po rozvodu mi manžel vlezl sklepním oknem do domu, vzal mobil, pevnou linku, zatáhl závěsy, natáhl takovou, že jsem okamžitě přestala vidět, tři hodiny mě držel v domě, nakonec poslal pro děti do školky s tím, že on není schopen. Na rozloučenou. Ano, bylo by správné jej nahlásit. Nikdy jsem to neudělala, je voják. S každým podnětem by byl postaven mimo službu až do prošetření, následně na hodinu odejit bez výsluhy. Dost času na to, aby se vrátil mě dorazit. Kuchař zachází s vařečkou a voják s pistolí, v tomto ho znám. Ale nevylučuji, že bych jej nenahlásila ani v případě, kdy by měl jinou profesi. Jen jsem pořídila dokumentaci, návštěvu lékaře … pro všechny případy do budoucna a o těchto krocích jej informovala. Dodnes nevím, zda v afektu neudělá nějakou nepředvídanost. Vlastně se ho bojím doteď, o tom naštěstí neví. Ale v manželství jsem se bála každý den – střízlivá nebo opilá, to nehraje roli. Každý odchod kamkoliv – na hokej, na kolo, na pivo … ve mně vyvolal předem oprávněnou hrůzu z návratu. Domácí násilí si přinesl z domu. Jeho otec ověnčen doktorátem z pedagogiky pravidelně prohazoval matku skleněnými dveřmi. Tchyně se nechala mlátit dvacet let a svého syna zbožňuje. Já „jen“ tři a doufám, že si dcery nestihly odnést model raného dětství. To nejlepší, co jsem v životě udělala, byla nastoupená cesta abstinence a rozvod. Takhle je život přehlednější. A každé ženě, která se s domácím násilím setkala, dnes doporučuji okamžitě odejít. Na nic nečekat. Nikdy se to nezmění, nikdy. Udělá to znovu. A zase. Já odešla ve chvíli, kdy bylo dětem 3 a 2 roky. Všechno má řešení. Jeho děti nesrovnaly, neuklidnily, respekt k sobě a nikomu jinému nezískal … přes to všechno mu přeju, ať svou cestu najde. Já využila konzultace psychiatra, psychologa, Bílého kruhu bezpečí, literatury, ženy-in … a hlavně se rozhodla. Věřte, odejít je jediná cesta, jak předejít sebezkáze a naprosté ztrátě důstojnosti.

A jak říká kamarád policista – k případům domácího násilí jsou voláni často – a opakovaně do stejných domácností. To rozhodnutí je jen na ženě. A odejít, dokud nejsou děti, je určitě snazší, než ve chvíli, kdy přijdou. Ale i s nimi to jde.
Hodně štěstí přeje Mandzarik

Text nebyl redakcí upraven.

I my vám přejeme hodně štěstí. Snad už máte před sebou jen to dobré.

Dnes si povídáme o násilí na ženách. Zajímají nás vaše zkušenosti a názory na domácí násilí a násilí na ženách. Zajímá nás, zda-li jste se s ním také setkala a jak se zachovala.

Své příspěvky posílejte na adresu

redakce@zena-in.cz

 

Reklama