Kde bych chtěla strávit letošní zimu? Minimálně tam, kde se každé ráno přesně minutu poté, co zaliju kafe a sednu k počítači, neuslyším – mamííí, já se jdu vykakat, úúúúúúúž. Tohle načasování je asi jedním z přírodních zákonů, na které nejsou odpovědi. Je to totéž, když s jistotou, že opravdu, ale opravdu nebudou děti večer nic životně důležitého vyžadovat, usednu v klidu k večeři, aby se mi po třech soustech dostalo stejné informace, čímž je požitek z jídla tam, kde produkt fyziologické potřeby sám …….. letošní zimu bych prostě ráda neměla dvakrát denně ruku v zadku, nepočítám ten svůj, já asistenci nevyžaduji, své soukromí hlídám a nikoho pohyby tlustého střeva neobtěžuji.

Mám i vznešenější představy : nedávno jsem zahájila pokus o samostatnou výdělečnou činnost. Začátky jsou těžké, pravda. Dělám, co můžu. Okrajově i to, co nemůžu. Výkon činnosti má pravidelné periody (na rozdíl ode mě). V říjnu se nastoupí do vlaku, který se zastaví v dubnu. Ve stanicích nestaví. Nevadí mi to. Tahle jsem to chtěla. Volné letní měsíce jsou dostatečnou odměnou za prodloužené zimní noci. Co bych si však upřímně přála, tím spíš s prognózou třeskuté zimy, strávit zimu letošní u šestiměsíční prezence. Dvacet čtyři hodin denně. Had účastníků by se vinul v kilometrových frontách a čekání se podobalo touze být tím šťastným, kdo kdysi ve spacáku nocoval před obchodními domy, aby si po třech dnech odnesl barevnou televizi a byl doma právem oslavován jako hrdina a vítěz. Péči o děti bych svěřila instituci, ostatně vy dáte práci mně, já dám práci vám, je to logické, ne ?

Přála bych si odbavovat jednotlivé zájemce rychle k vzájemné spokojenosti  - firma Radost ? Pět účastníků ? Platili jste bankou. Ano, je to v pořádku. Káva bude o přestávce. Firma Veselí ? Ano, v pořádku. Sante ? Ano, běžte dál. Firma Chocholoušek ? Patnáct lidí ? Jistě. Běžte se, prosím, posadit. Firma X, Y, Z – v pořádku. Matematika mi nikdy příliš nešla, ale vynásobit počet účastníků účastnickým poplatkem zcela jistě a v tomto případě uspokojivě zvládnu. Balila bych se v třeskuté zimě do pocitu perziánu Klondiku v Česku a nevnímala čas. V dubnu vlak zastaví. Vystoupím a v jarních paprscích oslněna tentokráte sluncem slastně zamžourám. Protřu oči, část výdělku pošlu na charitu – on je to daňově uznatelný výdaj ? Aha, tak pošleme víc. A pak – se vrátím na zem. K tajícím sněhu, sněženkám a nesmělým poupatům tulipánů. K životu. K dětem.

Ano, je to sen. Vždyť snít se může.

A doopravdy ? Tolik jsem toho nestihla. A tolik se dá dohnat. Chtěla bych využít last minute do Istanbulu. Taky do Portugalska, i když je údajně nejhezčí v květnu. No a s dětmi na lyžích. Nikdy jsem sjezd moc nemusela, ale je to vkusný způsob, jak si zimu zpestřit. A holky by lyžovat měly. Ostatně ta starší už jezdí líp než já. Otevírá se nový lyžařský megaareál v Koutech nad Desnou. Pro mě z toho plyne, že minimálně letos bude dříve zprofanované a přeplněné Červenohorské sedlo zet prázdnotou. A na žluté, dost dobře i modré sjezdovce si bez front s dětmi zajedeme na víkend na lyže. Autem, které si po roce drkotání narvanými vlaky pořídím z jiných než podnikatelských zdrojů. A na to se těším doopravdy.
Pěknou zimu přeje Mandzarik

Text nebyl redakcí upraven.

Kde chcete přečkat letošní zimu? To je téma na dnešek. Posílejte nám své názory na adresu

redakce@zena-in.cz

Reklama