Milá redakce, milé čtenářky,

 

nedá mi to, abych nereagovala na článek paní Daniely, která si stýská nad věkem, ve kterém ji počali její rodiče.

 

Asi nejsem jediná, která v životě poznala na vlastní kůži úsloví, že nelze házet všechny do jednoho pytle. A já bych to, Danielo, nedělala ani v tomto případě. Chápu vaše stesky, pocit břemene na hřbetě... touhu po svobodě, volnu, skutečném vlastním životě. Vězte, že já se nacházím v podobné situaci jako Vy, ovšem na té druhé straně, kterou jste odsoudila.

 

Je mi 42 let a jsem těhotná, za několik měsíců porodím své první dítě. Čekala jsem nesmírně dlouho na toho pravého, na partnera pro život a na otce svých dětí. Jednou mi někdo řekl, že nejtěžší v životě je volba životního partnera. Dřív jsem se tomu smála – dnes onomu člověku dávám za pravdu. Jak si asi můžete zvolit partnera v 19 letech na diskotéce? Mnohé se vdaly natruc rodičům... Já bohužel taky. Tak vehementně mi rodiče rozmlouvali kolegu v práci (mém prvním zaměstnání), že jsem se zatvrdila a vzala si ho. Chyba lávky, po necelých šesti letech jsme se rozešli, to proto, že většího sobce jsem neviděla. Pak bylo jen pár známostí, kratších i delších. Žádná z nich nebyla vhodným kandidátem na otce – ono v pětatřiceti už přemýšlíte jinak - ale toho mužského pro život jsem poznala před dvěma lety.

 

A proto si mám odepřít těhotenství a mateřství, protože jsem muže, se kterým si rozumím, nepotkala před dvaceti lety? Proto se mám vzdát své touhy po dítěti, po vlastní krvi, která mi bude říkat mámo? Budu snad o to horší máma a on horší otec?

 

Zkuste se na to podívat i z toho mého pohledu. Prostě z pohledu nás starších žen, které mají stejné právo na mateřství ve věku začínajícím čtyřkou, stejně jako když nám bylo o deset dvacet let méně.

 

Vaše Jolana

Reklama