a tak si asi dokážete představit, jak se experimentovalo s vlasy čtenářky s nickem Renicek. Rodinná kuchyň se v sobotu odpoledne stávala kadeřnickým salonem a děly se věci. A nejlepší bylo, když se ty dvě nad rozdělaným účesem pohádaly

Nejvíce jsem s účesy experimentovala na střední škole, což je bez mála 20 let. Mamka i babička byly vyučené kadeřnice a obě se tím také celý život živily. Měla jsem tedy jasno, jak pořídit nový účes. Kadeřnický salon v kuchyni, nejčastěji takhle v sobotu odpoledne. Když měla mamka po kafi, vzala obrázek s nějakou prima frizúrou, který jsem vystřihla v některém z prvních zahraničních časopisů, jež se u nás po revoluci objevily, koukala na něj, pak řekla, že to mi s mými nepoddajnými vlasy nepůjde a nebude držet, ale nakonec se vždycky pokusila.

Jenže v tu dobu chodila na poobědní kafe také babička. Sedla si, míchala kávu, drobila kolem sebe bábovku a radila. Natáčej jí to na větší natáčky… nedávej toho kysličníku tolik, ta barva je moc tmavá (světlá), nenechávej jí to na hlavě tak dlouho, bude jako ovce, tos ostříhala moc, teď to nepůjde nijak učesat a tak dále…

Takhle probíhala každá má úprava vlasů. Máma to snášela asi tak 20 minut. Pak sekla štětečkem a nůžkami, urazila se, že teda ať si to babička dodělá sama, když je tak chytrá. Ta by celkem i byla ochotná, jenže skoro vždycky zjistila, že si zapomněla brýle. A já tam seděla, přemlouvala jednu a pak druhou ať toho nechají a laskavě pokračují v zákroku, ať ho laskavě dotáhnou do konce, protože ta trvalá by na hlavě hodinu a půl být fakt neměla a barva asi taky ne.

Až pohrůžka, že v pondělí nepůjdu do školy, jestli budou následky nějak moc tragické, zabrala. Babička po paměti natočila, máma se mezitím odurazila a ostříhala a vyfoukala. Mám, naštěstí takové ty od přírody silné vlnité poddajné vlasy, co na nich není vidět, když si občas po ránu ustřihnu sem tam nějaký ten neučesatelný pramen, takže tyto naše sobotní kadeřnické orgie většinou dopadly dobře, ale někdy to bylo dost napínavé.

Dneska na to ráda vzpomínám a vyprávím to dceři. Babička dávno umřela a mamka je nemocná a jsem to teď já, kdo jí občas natočí a přibarví vlasy. Trochu mi do toho kecá, ale já se nedám. Docela mi to jde, docela mě to baví. Sama chodím k jedné takové neutrálně šikovné kadeřnici blízko bydliště. Ta mě vídá ráda, protože jednoduchý, hladký, po ramena dlouhý střih a jednou za měsíc přibarvit odrosty zvládá k mé spokojenosti. Ale není to tak nějak ono. Ty přátelské hádky a pošťuchování mých dvou osobních kadeřnic byly moc fajn. Nehledě na to, že ta současná kadeřnice po mě chce, abych jí za práci zaplatila!

Renicek

Milá Renicek, věřím, že na ty chvíle ráda vzpomínáte, ale tenkrát to občas muselo být napínavé

Text nebyl redakčně upraven

Napíšete nám také nějakou příhodu, které se dnes už smějete? Jak nejvíc vám kdo zvrzal účes?

  • Také má váš příběh šťastný konec, nebo stále ještě hledáte?
  • Nebo jste snad na kadeřnické služby rezignovala?
  • Už jste měla někdy „zvrzaný“účes? Jak jste to nesla? Plakala jste, nebo byla spíš vzteklá?
  • Nechala jste si účes „opravit“od jiné kadeřnice, nebo jste ho reklamovala?
  • Máte zkušenosti s reklamací u kadeřníka? Věděly jste, že je to možné? Využila byste toho?
  • Co je podle vás horší? Špatný střih, nebo nevhodná barva?
  • Jakou nejhorší zkušenost z kadeřnictví máte?

       Napište nám, pošlete třeba fotku na adresu:redakce@zena-in.cz

Za příspěvek vás čeká jedinečná kombinace dárků:

cena

Reklama