Každý jedináček zpravidla projde obdobím, kdy prahne po partnerovi do hry a lumpáren. Maminka si sice pěkně hraje s bárbínou, ale dost mizerně imituje Kena. Tatínek si zase, co si budeme povídat, staví vláčky a vystřihuje tunely, hlavně pro sebe, soudě podle jiskřiček zářících v jeho očích, když vlak míjí papundeklové nádraží.

 

U holčiček je touha po sourozenci ještě umocněna přirozenou potřebou se o někoho starat. Panenka „Šu-šu“ je sice super, krká, brečí, čůrá, mlaská, a dokonce zcela nelogicky, navzdory faktu, že jde o imitaci kojence, i plynule mluví, ale její monotónní, kybernetické pindání za chvíli obtěžuje i dítko, o mamince nemluvě. (Než tuhle vražednou věc, to raději tři přirozeně řvoucí kojence.)

A tak je opravdové miminko to pravé.

 

Tak to je tvoje sestřička…

Většina miminachtivých jedináčků si ale neuvědomuje, že momentně, kdy do postýlky v pokojíku přibude kýžený sourozenec, je starší dítko rázem jaksi druhé.

Téměř veškerá pozornost všech je najednou směrována na tu uslintanou, věčně kvičící věc, která si kupodivu vůbec nehraje, nehledě na to, že její plánované napěchování do kočárku místo „Šu-šu" poněkud nevyšlo.

 

Je to hloupé mimino

Ani u hošíků to není lepší. Snaha o společné postavení bagru z lega skončila zavalením kojence hromadou barevného stavebního materiálu a jeho následným hysterickým řevem vylepšeným poblinkáním, což uvedlo do pohybu všechny ostatní jako v mraveništi, a starší bráška byl pranýřován za nerozumnost. Zklamaným výrokem „Takové hloupé mimino jste sem neměli nosit!“ si reputaci opravdu nevylepšil. Jediné, čím nový přírůstek zabodoval, bylo, když si při přebalování počůral hlavu.

 

 

Když není vidět, jako by nebyla

Moje straší dcera například ve snaze eliminovat přítomnost té mladší – nové, chodila a při každé příležitosti ji celou přikryla dekou tak, že nebyla vidět. Její dvouletá hlava zřejmě vyhodnotila, že když nebude Míša vidět, prostě nebude, a hotovo. Dceru jsem tak zachraňovala minimálně čtyřikrát denně. Její obličej vždy připomínal zralou brusinku, vyrazila jásavý výkřik a funěla jako sentinel. Pavlína se vždy, jako správný záškodník, v té chvíli nacházela zapikaná v malém prostoru za otevřenými dveřmi.

 

Moje sestra působila rušivě

Také jsem si prošla obdobím, kdy jsem toužila po sourozenci. Byla jsem sice samotářské dítko a vydržela jsem celý den lézt po čtyřech, tvářit se záludně a masírovat hlasivky chrčením jako lvice Elsa, ale mít někoho, kdo by mě při tom nečastoval shovívavým úsměvem a přidal se, by bylo zábavnější. Nějaký dobrotivý příbuzný mi tehdy nakukal, že děti nosí čáp a vrána. Celý rok jsem se pak bavila tím, že jsem sypala za okno mák a strouhanku, bohatší pouze o vědomí, že holubi, vrabci a sýkory děti nenosí, pouze kálí na římsy.


Když mi pak opravdu v sedmi letech rodiče opatřili sestru, zábavná nebyla. Naopak, neustále jsem ji měla na krku, což mě rušilo. Navíc jsem jí musela všechno půjčovat. Nejsem lakomá, ale z jejích ručiček se mi hračky vracely ožižlané, uslintané a často poloviční, protože byla hrozně žravá. Když jsem odmítla odepsat další předmět, vřeštěla, a já se ústy mé maminky měla stydět. Jednou jsem ji „zapomněla“ na sídlišti, ale nevyšlo to. Byla nalezena a já seřezána. Před Vánoci se mi podařilo ji vyklopit z kočárku do kádě ke kaprům, což bylo omylem, ovšem nikdo mi neuvěřil. 

 

Když jsem mamince s vážným výrazem sdělila, že už sestřičku nechci, zareagovala tím, že mi pořídila ještě bratříčka. Tak už jsem raději mlčela.

 

 

 

 

 

 

PhDr. Karel Humhal, klinický psycholog

Vlastně ani nemohu rodičům mnoho poradit. Dítě je tvor společenský, ale také sobecký. Rozhodně je dobré se snažit, aby se dítě necítilo odstrkováno, či nemělo pocit, že za všechno může ono. Citlivý přístup rodičů a spravedlivé hodnocení časem upraví i pocit, že malý bráška je vetřelec, který krade maminku. Staršímu dítěti by mělo zůstat, co je jeho, a nemělo by být příliš zatěžováno nucenou péčí o sourozence. V přístupu k novému členovi rodiny jsou děti hodně individuální. Při větších výchovných problémech doporučuji návštěvu dětského psychologa. Zde platí raději dříve než později.

 

Jak se snáší vaše děti? Jste jedináček? Přáli jste si sourozence? Dostali jste, co jste chtěli?

Reklama