Jako dítě jsem přitáhla domů zástupce snad každého živočicha, který se dá v našem zeměpisném pásmu nalézt. Úspěšně jsem chovala například housenky a trpělivě čekala, až se zakuklí a promění se v krásného motýla. Časem jsem došla k poznání, že čím krásnější housenka, tím ošklivější můra.

 

Podařilo se mi také odchovat mládě kosa, kterému jsem, na prkénku, kde moje maminka klepala řízky, svědomitě porcovala žížaly. Za to prkénko mě maminka honila po bytě s vařečkou.

Dále jsem ve sklepě opatrovala velikého pavouka jménem Bedřich, kterého jsem krmila mouchami, jimž jsem odoperovala jedno křídlo, aby mu neulétly.

Vlastnila jsem též několik myší, křečků, morčat, želv, hadů, žab, zatoulaných koček apod.

Maminka byla velice tolerantní (až na to prkénko) a otec byl doma málokdy. Když náhodou byl, nebyl tak tolerantní. Jednou jsem se dokonce v touze obohatit své chovatelské zkušenosti stala hrdou majitelkou asi deseti šneků, které jsem umístila do krabice od bot. Zrána probudil rodinu nepříčetný řev otce.

Moji miláčci totiž v noci opustili bedýnku a lezli volně po zdech a stropě vymalovaného pokoje, nechávajíc za sebou lesklou, slizkou dálnici. Překvapilo mě, kolik jsou toho zdánlivě pomalí šneci schopni procestovat za jednu noc. I otce to překvapilo, ale neocenil to.

 

Člověk léty nepatrně zmoudří, a tak již netoužím mít doma zoo

 

Aby to ale bylo spravedlivé a já dostala svůj díl maminčina nervového zápřahu, touží dnes po zvířátkách zase moje děti. Proto máme doma křečka ve dvou provedeních (zatím), kočky, nově i psa a nárazově různé živočichy, kterým se snažím věnovat nepozorovaně svobodu s podlým tvrzením, že „ta ještěrka nejspíš v noci utekla“.

 

Děti se prostě vyznačují tím, že potřebují ke spokojenosti nějaké zvíře, a pokud je to jen zakrslý králík, je to ještě v pohodě.

 

Lékaři a dětští psychologové se na rozdíl od některých rodičů shodují v tom, že zvíře je pro dítě velice vhodný kamarád a leckdy dokonce forma velmi úspěšné terapie.

 

Hipoterapie

Paní Šárka z Prahy je maminkou čtyřletého Danečka (viz foto), který je po operaci srdce a má celkovou ochablost svalstva (hypotonie). Svého fyzioterapeuta si s maminkou nemohou vynachválit.

Je jím totiž kůň.

 

Chodíme na hipoterapii už druhý rok. Díky ní začal syn z osmdesáti procent chodit a zlepšuje se mu celková stabilita," uvedla paní Šárka.

Kůň se učí tento druh práce s nemocnými dětmi zhruba pět let. „Pro práci s postiženými dětmi jsou koně tak dobře připraveni, že pokud je na jeho zádech dítě, nevyplaší se, ani kdyby kolem něho proletěla raketa," vypráví Danečkova maminka. „Malý už od malička koně miloval, ukazoval obrázky a má spoustu knížek s koníčky. Léčba je tedy pro něho především zábavou, na kterou se nesmírně těší. Myslím, že to je také klíč k jeho tak velkým pokrokům. Měsíční náklady činí přibližně 500 korun a zbytek nám hradí pojišťovna. Docházíme sem dvakrát v týdnu," řekla závěrem paní Šárka.

 

 

 

Daneček a jeho kamarád i pomocník

 

Vedle hipoterapie je poslední dobou velice úspěšná léčba malých pacientů za pomoci vycvičených psů.  

 

Canisterapie

Ta pomáhá především při léčení psychických poruch, osvědčila se dobře i u epileptických poruch a mentálních postižení. Výborné výsledky zaznamenala canisterapie u lidí po těžkém psychickém otřesu apod.

 

Je to bezvadná věc, která už pomohla mnoha malým i velkým pacientům. Zvířata a lidé patří k sobě. A děti, ty v tom mají rozhodně jasno. Jen bychom uvítali větší zájem státu a aktivnější podporu tam nahoře,“ prozradil nám Jiří Štros z Brněnského hipoterapeutického centra Epona.

 

Nevím, jestli to musí být právě šneci rozlezlí po vymalovaných zdech, ale nějaký ten živý tvor by měl dělat společnost asi každému dítěti, které po tom touží. A to je zřejmě bez výjimky každé.

 

Jaké zvířátko jste dopřáli své ratolesti vy?

Reklama