Reklama
Výchova dětí a já?
 
Dokud byly děti malé, tak jsem měla pocit, že jsou slušně vychované - i divadýlko zvládaly bez problémů :-) Nebo, že bych ty "hrozné" situace raději zapomněla?
Zato teď válčím s "pubertou"!!!!!!! Nevíte náhodou někdo, jak 12leté slečně vysvětlit, že se zeměkoule nebude točit tak, jak chce ona, ale naopak to bude ona, kdo bude celý život vyšlapovat tak, jak bude chtít někdo jiný?
Jak přežít tu nenávist, která následuje, pokud po ní vyžaduji něco, do čeho se jí nechce?
A jak přežít tisíc dalších podobných situací?
Občas toho mívám plné zuby a říkám si, že zabít vlastní dítě by nemělo být trestné :-), a doufám, že když přežiju, tak se opět někde objeví to slušně vychované dítko :-)
A když je nejhůř, tak bafnu nějakou knihu od Bambeckové a říkám si - může být ještě hůř .... nechat vyhlásit oblíbenou rádiovou stanicí, že se tehdy a tehdy stěhujeme, aby to dorazilo i k uším mého puberťáka, tak tak daleko jsme ještě nedošli :-)
 
Takže všem, kdo válčí s pubertou, přeji pevné nervy, hoooodně nadhledu /ten mi zatím chybí :-(/ a v ruce tu správnou knihu
 
vaše čtenářka Sama
 

Že by na výchovu člověk potřeboval vysokou školu, je bezesporu pravda pravdoucí. Aby člověk nerozmazloval, ale na druhou stranu nebyl zase moc přísný a nevychoval neurotika....... Když vidím rodiče dětí v době, kdy už je výchova jakž takž ukončena a jsou spokojení, vždycky si říkám: "Kéž by nám to také vyšlo."

Syn byl od miminka zlatý. Nebyl hyperaktivní, brekot znám jen když  už přece jen havaroval, jinak pokud byl najedený a byl v suchu, byl hodný jako andílek. Známí nají klučinu a ten neposedí 2 minuty a já zírám a lituju je.

Když začalo naše mládě chodit do školy, tak nám ale klidné období naprosto skončilo. Posloucháme pořád dokola, že se sice dobře učí, ale že neustále něco zapomíná, předvádí se před spolužáky, zkrátka potřebuje přihlídnout. Já se samozřejmě snažím kontrolovat mu věci, aby měl vše v pořádku, ale jestliže on sešit ve složce má  při odchodu do školy, a potom ho  přehlídne a řekne, že ho nemá, co s tím. Nemůžu běhat z práce a hlídat ho. Jsem z toho nešťastná a řešíme neustále dokola, že musí myslet na své věci, přesto co chvíli přijde bez strouhátka, tu bez lahve na pití, no je to nekonečný koloběh a nedá  se s tím nic dělat ani po dobrém, ani po zlém. Když to někomu vyprávím, tak se smějí a říkají: "To je normální...."  No tak co s tím? Snad počkat až z těch telecích let vyroste.

Proutek je třeba ohýbat, dokud je mladý a my se s manželem o to snažíme, jak  jen to nejlépe svedeme, a jestli se nám to povedlo, to se uvidí za pár let. A že čas hrozně utíká, tak se snažme si ho s dětmi co nejlépe užít, hledejme kompromisy, ať je to z části k jejich spokojenosti a z části i k naší. Univerzální rada na výchovu dětí asi není. Mějme je prostě rádi!

Fabka     

 

Ráda vzpomínám na jednu historku s mým synem, dnes již dvacetiletým mladým mužem.

Vdávala jsem se velmi mladá a mateřství jsem brala jako hru. Doma jsme byli indiánská rodina, každý měl své indiánské jméno.

Jednou jsem byla u lékaře na vyšetření a syn samozřejmě se mnou, čekáme v čekárně a na syna začaly mluvit dvě starší paní. Ptaly se ho, jak se jmenuje, a protože jim dlouho neodpovídal, zeptaly se, jak ti říká maminka? Synek se postavil a s vážnou tváří prohlásil  - Vraní oko. Obě ženy se na mě  vyděšeně podívaly, já bych se v tu chvíli nejraději propadla do země :o).

Ještě, že jim nestihl říct, že maminka je Vlčí jáma :o)))

Za krásné příspěvky děkuji!!!

Ty výherní si můžete přečíst v odpoledních hodinách.
Prozatím vás zdravím a všem děkuji za spolupráci. V redakčním mailu je z čeho vybírat...

Hezké odpoledne