Kdybych měla naši „těhulku“ Alenu Švarcovou charakterizovat jedním slovem, určitě by to bylo slovo  „bojovnice“. Čím vším si tahle milá žena musela projít, co vše ji potkalo, a přesto se na svět nedívá ukřivděně a se sebelítostí. Sílu jít dál a nepokládat se jí dodává její prvorozená dcerka Eliška.

Na setkání s Alenou Švarcovou jsem se těšila, ale nijak zvlášť jsem se na ně nepřipravovala. Cestou do Horoměřic, kde Alena bydlí, jsem si představovala, jaká asi bude. Na fotkách působí plaše a zranitelně, do telefonu je stručná, ale řekne vždy to podstatné. To jsem si (já sklerotik) uvědomila ve chvíli, kdy jsem v redakci zapomněla adresu. Dorazila jsem o něco dřív, tak mě napadlo koupit ještě kytičku a pak zavolat, jak se dostanu k jejímu domu. Popsala mi cestu tak dokonale, že i ten největší „bloudič“ bez orientačního smyslu by ji našel. Zastavila jsem před domem a Alena mi přišla naproti. Překvapilo mě, že je ještě menší než já, a to už je co říct, ale krásný, upřímný úsměv a pevný stisk ruky dával tušit, že mám tu čest se silnou osobností.

Obvykle si před rozhovorem připravím okruh otázek, tentokrát jsem mu nechala naprosto volný průběh, přesto (nebo právě proto) plynul jako přátelské povídání dvou kamarádek u kafe, aniž jsem se musela ptát. (Věřím, že to nebyl jen můj pocit) Položila jsem na stůl diktafon a nechala Alenu mluvit. Alena je hodně sdílná, a zároveň ve svém pohnutém osudu strašně osamělá. Možná proto jí dělalo dobře, že jí někdo naslouchá, možná proto se přihlásila do naší akce s těhotenskými deníčky. Přiznala se mi, že nečekala, že bude vybrána, a povzbudivé reakce čtenářek pod jejím prvním seznamovacím článkem prý oplakala. Během našeho povídání se jí oči zalily slzami několikrát a já měla co dělat, abych se ubránila dojetí. Ale to neznamená, že by se litovala, žehrala na osud, i když otázka „proč právě já“ samozřejmě padla.

Jak možná víte, její první holčička Eliška (21 měsíců) bojuje s vážným handicapem, který si nese od svého narození, ač se jako miminko vyvíjela bez problémů. Čtěte ZDE Ale o tom Alena nechtěla z pochopitelných důvodů mluvit, a já to musím respektovat. Až bude ukončen soudní spor, možná se časem všechno dozvíte. I tak se její řeč stále stáčela k Elišce. Není divu, je se svou dcerkou 24 hodin denně a dělá vše pro to, aby zmírnila smutné prognózy lékařů. Že se jí to daří, jsem mohla posoudit na vlastní oči. Eliška je krásná holčička, která je stejně jako její maminka ohromně statečná a bojuje jako lvice.

Eliška je pro ni vším a dává jí sílu překonávat překážky a nehroutit se. I když je to někdy občas hodně těžké. „Jsem tady pro ni a nemohu se sesypat, když vidím, jak se ona, tak maličká, usilovně snaží,“ dodává Alena a pohladí holčičku po blonďatých vláskách.

Je na ně krásný pohled.

alena a eliška

Škoda, že stejný pocit nesdílí i Eliščin otec. Alena o něm mluvila málo, zato s velkou shovívavostí a bez výčitek. „Každý si bojuje ten svůj boj. Vyrůstal jako jedináček a handicapované dítě bere jako velkou křivdu, se kterou se těžko vyrovnává.“

Jak přijal zprávu o tom, že Alena čeká druhé dítě? „Zprvu ne příliš nadšeně. Eliška vydá za dvě děti a on se obává, jak budu vše zvládat. Ale rozhodla jsem se a neváhala ani na vteřinu dítě si nechat. Chci si užít mateřství a narození druhého děťátka tak, jak jsem si ho nemohla užít s Eliškou. Druhé dítě k Elišce bude jistě zápřah, ale na druhou stranu i velkou pomocí a psychickou vzpruhou. I kdybychom měli zůstat sami, stojí mi to za to,“ reaguje na mou otázku, zda se nebojí, že partner situaci „neustojí“.

Tak to chodí, většina žen s postiženými dětmi zůstane sama. I kamarádky se postupně vytratily. Nikdo se nechce dívat na cizí neštěstí. Jak typické. V nouzi poznáš přátele, pomyslím si. Ale takových pseudokamarádek netřeba želet.

A co rodina, maminka? „Maminka, která bydlí ve stejném domě, pomáhá hlavně finančně. Dlouho se starala o těžce nemocného tátu, a když umřel, snaží se dohnat to, co zameškala. Má svůj život a já jí to nemám za zlé. Díky ní mám byt a zázemí, víc po ní nemůžu chtít,“ říká skromně Alena. „Za to, jaká jsem, vděčím mámě. Nic jsem neměla zadarmo. Chceš něco navíc, jdi na brigádu a vydělej si na to. A tak jsem si zvykla pracovat, nefňukat a brát život takový jaký je. S klady i zápory.“

Jak jsem napsala už v úvodu, Alena je nejen bojovník, nesmírně silná osobnost, ale i člověk, který by se pro druhé rozdal. O to víc mi bylo líto, že nemá nikoho, kdo by jí to říkal a pomáhal jí v její nelehké situaci.

Vlastně teď už má. Nás, kamarádky Ženy-in. Teď jsme my jejími přítelkyněmi, které vyslechnou, povzbudí, pofoukají bolístku, ale projeví i radost. Vždyť ne nadarmo se říká: Sdílená starost, poloviční starost, sdílená radost, dvojnásobná radost.

Přeju Aleně, Elišce a všem okolo nich, aby těch radostí bylo co nejvíce, a těším se na její týdeníček.

Čtěte také:

Reklama