Reklama

Já osobně hádky nevyhledávám, a když už k nim má dojít, snažím se je obrátit v legraci (tedy pokud to jde).

Nikdy nezapomenu na naši první manželkou hádku. Byli jsme asi půl roku svoji a já na přání svého miláčka jsem vařila jeho oblíbenou svíčkovou. Vařila jsem ji podle receptu mé babičky. Nandala jsem na talíř, on ochutnal a prohlásil: "Ale, zlato, to není ta, co dělávala má matka."
Hned jsem zpozorněla a řekla: "Ano, to není podle receptu tvé máti, ale podle receptu mé babičky, vynikající kuchařky horského zahraničního hotelu."

Zvedl obočí, talíř dojedl a mlčky odešel. Když jsem ji vařila opět, opět si neodpustil poznámku o lepší maminčině svíčkové. Proto jsem zašla za tchyní, aby mi dala ten "zázračný" recept. A příště jsem omáčku uvařila podle jejího receptu, aniž bych to mužíčkovi řekla.
Ten opět vzal sousto do pusy a opět začal špičkovat, že to není ta podle maminky. A přitom zvyšoval hlas, že bych si konečně už o ten zatracený recept mohla říci.
I já jsem zvýšila hlas a vmetla mu do tváře, že je to přesně podle maminčina receptu, tak aby mlčel a baštil.
Zvedl se od stolu, že bude v hádce pokračovat. Ale jen co otevřel pusu, popadla jsem talíř a hodila mu obsah do otevřené papuly. Vytřeštil oči, olízl se, podíval se na mě a začal se na celé kolo smát. V ten okamžik zaklepala na dveře tchyně.
Vešla, udiveně se podívala na svého syna, kterému po tváři kapala svíčková, pak na mě a vše pochopila. Pak velitelským hlasem sjela svého synáčka a od té doby mu má (respektive maminčina) svíčková chutnala.

Dny bez zbytečných hádek přeje
Januše

Milá Januše,
už jsem si myslela, že mu tu svíčkovou na hlavu nevylijete.